666

Jak odchází léto (či léta) do podzimu a teplé nadýchané vůně střídá syrová zemitost tlejícího listí, nastávají dvě sezónní události, které vždy zcela opanují mého ducha i tělo: je to sezóna lovu dravých ryb a sezóna virových respiračních chorob. A zatímco lékem na rybářovu chandru je zdolaná štika, alias zubatá či zubaté torpédo, lékem na virové infekce je odnepaměti česnek, který všechny ty nezvané nebuněčné mikroorganismy ze zduřelých sliznic spolehlivě vypálí. A tak je místo hudby vyhrazeno té zelenině z čeledi amarylkovitých, která chrání před vampýry i nachlazením a zároveň může sloužit i jako lakmusový papírek pro nezadané rybáře, neboť jak praví jeden můj známý, lovec a celibátník z donucení: pokud jí nevoní česnek, nebude jí vonět ani rybina… Česnek a ryby mají k sobě opravdu blízko. Už jen ty zmíněné vůně – vůně česneku a rybiny! Není snadné přijít jim „na chuť“. Nejsou to jemné vůně ušlechtilých silic z parfémů od Coco Chanel. Jsou naopak chlapsky rozcuchané a ježaté. Moje první zkušenost nebyla příjemná. Vzpomínám svůj nejranější zážitek s kucháním kapra: když dědeček otevřel jeho břišní dutinu a z útrob se vyvalil těžký rybí odér, svět se se mnou zatočil a zatmělo se mi před očima – jako by mi někdo do chřípí vlil jakýsi hořký žaludeční likér… Probudil jsem se pak až doma v posteli, s mokrým hadrem na zeleném čele. Naši potom, snad aby své malé ratolesti vynahradili tento zlý zážitek, přichystali opulentní večeři: poctivé domácí bramboráky s poctivou dávkou poctivého koření. Pamatuji si, že jsem usouženě žvýkal tuhle čpící bramborovou placku a česnek mi lezl i z uší. Noc jsem pak probděl – dámy prominou – s hlavou ustrnulou v záchodové míse. Leč vše hodnotné musí být vždy vykoupeno přiměřenou trýzní. A tak než se nadějeme, střídá nevolnost potěšení a potěšení vášeň, která si nezadá s drogovou závislostí. Vezměte si jen takové česnekové jednohubky. Jste ve vybrané společnosti, koná se dejme tomu vernisáž výstavy akademického malíře M. spojená s bohatým rautem a k vám se zrovna přitočí věhlasná literární kritička N-ová, která, světe div se, vychvaluje vaši básnickou sbírku. Ale zatímco jindy by se vaše volátko nafouklo až k prasknutí, teď všechnu pozornost upínáte k česnekovému království na rautovém stole a v čele holubí letky vyzobáváte z tácu pronikavě vonící delikatesy. „Jste velký básník“, vykřikne recenzentka, snažíc se na sebe za každou cenu strhnout vaši pozornost. A vy, vedeni zbytnělým egem i dokonale vyšisovaným tácem s jednohubkami, konečně zaostříte na dámu, odvětíte „Vážně?“ a s blazeovaným zívnutím, jak se na velkého umělce sluší, zasáhnete česnekovým fénem arbitryni literární elegance rovnou mezi světla. Z výrazu omdlévající estétky je vám hned jasné, že chvíle, po kterou jste se hřáli na literárním výsluní, byla až příliš krátká. Rychlým střihem, či mávnutím holubí peruti, se dostáváme k vodě – v pařezišti jste natrefili na hejno okounů nebo vám do zákrmu najeli krásní cejni a kapři. To není podstatné. Hlavní je, že chytáte rybu za rybou, uhlíkový blank prutu se utěšeně ohýbá a ruce pronikavě voní rybinou. Tam kdesi na druhém břehu vás už volají děti, manželky, přítelkyně nebo jen věrní psi, kteří potřebují vyvenčit. Ale jak je to volání najednou vzdálené. Opiát na rukou spolehlivě účinkuje a vy zůstáváte u prostřeného stolu, dokud z něj nezmizí poslední rybí šupina… Aby se však česnek spojil s rybinou ve svatou, či jen sekulárně metafyzickou, trojici, je jim v našem případě zapotřebí poezie. Literárním emisarem bude tentokrát Luboš Vlach, legendární postava brněnského undergroundu a futurolog alternativně-experimentálního hudebního uskupení Česnekový hlavy (ČESNEKOVÝ HLAVY Bandzone.cz), jehož poslech způsobuje kromě uměleckého opojení i extáze ryze čichové. V tvorbě Luboše Vlacha není česnek jen profánní literární rekvizitou, ale tématem mytologicko-ontologickým, v němž se skrze jednotné česnekové pole můžeme dosíci Teorie všeho.

(T. Lotocki, Herberk, no.4)