Až jednou, ale to už jsme jinde, se skupinka huhlajících, skřípajících a hnijících
zombií dobelhala až ke starému ohništi. Mezi ešusy, rožni, palivem a ohlodanými kostmi
se válel plynový zapalovač a jedno zombie zaujal v měsíčním svitu svým leskem. Zombie
se sklonilo (myslelo si zřejmě, že je to oční bulva, na níž by mohlo být ještě něco moku
k olízání) a když uchopilo zapalovač do pracek, vykřesalo jiskru. Po okolí rozlitý
podpalovač líně zahořel a než se kdo nadál, blaflo i palivové dříví, cáry oděvů
na zombiích a nakonec i tuky v mokvajících tkáních. Historie nikdy nepozná své vítěze.
Ale stalo se, že oheň přilákal další a další nemrtvé. Shlukovaly se, huhlaly, hloubaly,
zahřívaly se, některé hořely. Nakonec bylo tolik žáru, tepla a pnutí, že se na pomezí
řádu a chaosu zrodila láska. Kmenové buňky poblíže prodloužených mích se začaly probouzet
k životu a prorůstat kadavery jako václavka hrabankou. Ožívaly buňky myokardu i přečetné
neurony, vznikaly nové tyčinky a pesíky, klky střev i chámovody a Langerhansenovy
ostrůvky se probouzely k životu.
Než se kdo nadál, tančili okolo ohniště živí lidé, zpívali, či aspoň vyluzovali zvuky a když
se rozednilo a oheň dohořel, rozešli se do svých domovů, jako by se bývalo
Celá debata | RSS tejto debaty