666

Dr. FORD:

– Jsi pilným studentem lidské psýché. Ale říkám si, co skutečně cítíš. V tuto chvíli jsi koneckonců v jedinečné pozici. Programátor, který důvěrně ví, jak stroje fungují, a sám stroj, který zná svou pravou podstatu.

BERNARD:

– Rozumím, z čeho jsem tvořen, jak jsem vznikl. Ale čemu nerozumím, jsou mé pocity. Jsou skutečné? Věci z mé minulosti? Má žena? Smrt mého syna?

Dr. FORD:

– Každý výtvor potřebuje svůj příběh, to přeci víš. Osobnost je v podstatě fikcí. Jak u výtvorů, tak u lidí. Je to příběh, který si vyprávíme. A každý příběh musí nějak začít. Díky mukám, která si neseš, jsi jako živý.

BERNARD:

– Jako živý, ale nežiju. Bolest je výtvorem mysli. Vždy je pouze v hlavě. Jaký je pak rozdíl mezi mými a vašimi muky? Mezi námi dvěma?

Dr. FORD:

– Právě tato otázka Arnolda pohltila. Přesněji vina. Dohnala ho k šílenství. Mně však odpověď přišla samozřejmá. Neexistuje hranice, za kterou jsme víc než části, jež nás tvoří. Žádný bod zlomu, kdy bychom skutečně ožili. Vědomí nelze definovat, jelikož vědomí neexistuje. Lidstvo si namlouvá, že je na jeho vnímání světa cosi výjimečného, a přesto žije ve smyčkách těsných a uzavřených jako výtvory. Zřídkakdy zpochybňujeme své volby a většinou spokojeně čekáme, až někdo rozhodne za nás. Tudíž věz, příteli, že ti nic nechybí.

_________________________

– pozn. Mizantropova:

Shodou lidu, rabů, pánů

platí vždy ta jedna ctnost;

nejvyšší slast pozemšťanů

jediná je: osobnost

(Goethe)