666

Maurice Blanchot v knize Psaní o katastrofě (nebo také Psaní katastrofy) (46) hovoří o katastrofě (désastre), jako o tom, co radikálně narušuje časoprostorové kontinuum významu, a spojuje ji se sebevraždou a s uměleckým aktem. V tomto počinu můžeme vidět jiné nasvícení Benjaminova a Baudelairova objevu, že moderní umění vychází ze stejného pramene jako sebevražda. Rozdíl mezi Benjaminem a Blanchotem je v tom, že Benjamin píše o vrcholném kapitalismu devatenáctého století, který potřeboval heroismus, kdežto Blanchotovo psaní lze umístit do sociokulturního okruhu pozdního kapitalismu (regulovaného, organizovaného), v němž heroismus vyhasíná, ale zároveň přicházejí katastrofy dvacátého století, který jistý druh heroismu opět vyvolávají. Směrodatnou katastrofou je pro Blanchota válka a Osvětim, násilná a náhlá událost, která jaksi zvnějšku znenadání roztříští ustálenou stavbu věcí, života, myšlení a prožívání.