666

Evola si dlouho myslel, že tzv. vyšší vrstva bytí (např. duch) má přednost, nezávislost a moc nad nižší (např. duše, tělo atd.). Což bylo zajisté vysvětlitelné jen jeho ontologickou obrazotvorností, rétorským efektem a [obecně] coby pouhý dozvuk křesťanské kultury v Evropě. Nietzsche by se něčemu takovému vysmál. Rovněž Rosenberg rázně odmítl jakékoli magické nazírání. A Nikolai Hartmann objasnil, že vyšší a hodnotné vrstvy bytí jsou slabší než ty spodní – a žádají si tudíž naší ochrany a obrany. Časem si Evola velice správně povšiml, že věci nemohou bít tak jednoduché, jak si představoval v mládí. Ohledně Guénona, magie apod. byl stále nedůvěřivější. V Cammino del Cinabro to doznává otevřeně; táže se, zda u japonských kamikadze nevládlo více duchovní síly než u spojenců: Avšak přesahuje-li duch sílu matérie, jak to, že spojenci nakonec stejně zvítězili? Ano, toto si tam může přečíst každý, nejedná se o žádná tajná sdělení. Jisté publikum však toto svědectví přehlíží, jen protože se mu nehodí do krámu. A kdyby Evola, ptám se svých čtenářů, kdyby Evola opravdu mohl provádět magické operace proti státníkům (jak jednou tvrdil v polemice proti italským pozitivistům) – proč tyto nadpřirozené síly nikdy nepoužil, aby zneškodnil Roosevelta, Churchilla a Stalina? Byla přece válka.

Dennodenně pak musel se svým ochrnutím bolestně zakoušet, že duchovní síly zmohou méně, než dříve ubezpečoval. Psychologicky mu bylo pochopitelně nemyslitelné, aby prostě řekl: „Je mi to líto, lidi, protože jsem se naprosto mýlil.Představa ontologie coby pyramidy odshora dolů byla pro něho příliš zásadní.My ale musíme to, co čteme, pochopit. Protože si nehodláme nic namlouvat.

Nehodláme zde polemizovat s pádnou, ve své stručnosti však zároveň nutně hrubě zkreslující a tedy i nespravedlivou (totiž „nerovnovážnou“) kritikou (nemluvě o věcné chybě: „Pohanský imperialismus“ je starší než „Mýtus“, přestože v Říši vyšel později), zakládající se na pozitivisticko-realistické metodě, se kterou se daří vysvětlovat např. jev byronismu téměř výhradně z básníkovy „bolavé“ (zdeformované) nohy, což byl ve společnosti, v níž tanec stále ještě představoval jeden ze základních jejích výrazů, skutečně závažný nedostatek. Chceme Dufourovu kritiku naopak využít k připomenutí a promýšlení oné opačné „trychtýřovité“ ontologie. Pro ty, kdo nečtou v němčině, existuje slovenský překlad Hartmannových Neue Wege der Ontologie (Bratislava 1976). V češtině pak pro základní vhled postačí Místo člověka v kosmu (Praha 1968) od Maxe Schelera, který tutéž myšlenku („Vyšší kategorie bytí a hodnot jsou od počátku ty slabší“), ve své „Etice“ vyslovil ještě před Hartmannem.

trychtýř [triχtiːř] m
	lievik

V „Místu“ se k ní na str. 88 vrací mj. takto: „To, co je prvotně prosté vší moci, vší účinnosti, je právě duch, a to tím více, čím ryzejším je duchem (…) Mocné je prvotně to, co je nízké, to nejvyšší je bezmocné. Každá vyšší forma bytí je v poměru k nižší relativně bez síly a neuskutečňuje se svými vlastními silami, nýbrž silami nižších forem (…) To nejmocnější, co na světě existuje, jsou silová centra anorganického světa, slepá vůči idejím, formám a tvarům (…)

teprve člověk jako živá bytost vnáší do [živelného] světa onu přírodní zákonitost. (…)

 Za chaosem náhody a libovůle v ontologickém smyslu nestojí zákon, nýbrž je to chaos, který ční za zákonem formálně mechanického druhu.“

 A jinde: „Jaká je to vzácná, šťastná náhoda, jestliže na tomto světě člověk dobré mravní vůle, který je zároveň moudrý, má i úspěch – jestliže dosáhne toho, co nazýváme historickou velikostí, tzn. podstatného vlivu na dějiny. Pomíjivé a vzácné jsou periody rozkvětu kultury v dějinách.