Všem substančním modelům je společné přesvědčení o nutné existenci ontologické substance a z ní nutně plynoucího světa, a v důsledku toho odinterpretovávání reálné existence zla a současně s tím i znevážení reálnosti lidské svobodné vůle, což vše vede k tomu, že eventuální eschatologie se v jejich případě stává zbytečnou fraškou.
Neboť kde není reálnosti zla – nač eschatologie a v čem by spočívala? Není-li svobodné vůle – nač eschatologie a v čem by spočívala?
Eschatologický rozměr, eschatologický prostor, eschatologický čas jsou tu zneváženy, v praxi zbytečné, neplynou z úvahy, nemění nic na věci. V theistických substančních modelech by eschatologie spočívala jen v sebenávratu světa k transcendentní substanci – mýtus předfilosofického stadia myšlení udržující se s neuvěřitelnou houževnatostí přesto, že je logicky a hlavně eticky naprosto vadný (zodpovědnost Boha za utrpení tohoto světa je suspendována: ovšem právě proto je existence zla předem teoreticky odvysvětlena!)
x Velmi podobně si počíná i filosofický materialismus. Jeho nástrojem je v determinismus přeměněný kauzální nexus. Zlo je tu přiznáno, ale vzápětí zase odinterpretováno podle naivního přesvědčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, které je, ač je to neuvěřitelné, povýšeno v učené podobě na filosofický zákon! I zde nutná existence ontologické substance a z ní nutně plynoucí existence světa dávají vzniknout modelu, v němž tento svět je nakonec nejlepším z možných světů, protože se v takový vyvíjí vývojem, resp. v rovině člověka pokrokem. Sám Marx sice zahořekoval nad krutou nespravedlností, kterou je smrt, ale marxisté si ušili košili z pozitivistického blábolu o pokroku, který vše napravuje, až úplně napraví.
Celá debata | RSS tejto debaty