666

Domov je celkem a aby byl, musí stále vznikat, stále se rodit, tzn. v originalitě vznikat, nikoliv napodobovat. A právě takový domov zakládá možnost vyaretovanosti lidského života, vyaretovanost polis. Slovy Peškové (1998) – „Národ bez filosofie postrádá metodicky kultivovanou cestu k vlastním bytostným předpokladům“. Isonomia v polis znamená stejné zařazení, rovnost a isogonia rovnost hlasů a právo občanské. Model chování účelově racionální ve vztazích založených v isonomii (vše pod jedním zákonem) jak u jedince v organismu, tak ve společnosti – v polis (není možný). V polis ani u člověka nemůže fungovat příkazová vláda, neboť jedinec je svobodnou bytostí. Myšlenka Platóna a Aristotelova, že vládnout svobodným je rovno božskému umění, toto vylučuje. Svobodný člověk je schopen být pánem sám sobě, rozum, odvaha a chtění je u něj ve vyladěnosti a výsledkem této isonomie je ARETÉ – dobro. Teprve takový člověk má právo být dobrým občanem v polis – obci a jen takový člověk má otevřenost ke zdraví. Jen společnost, kde je v rovnováze rozum, odvaha a chtění umožňuje občanům svobodné a dobré žití. Isonomie obce je v provázanosti s isonomií občana a obráceně. Člověk však nutně ke svému životu ve svobodě potřebuje prázdeň, což je dle Palouše výraz pro volno. Je to prostor, ve kterém člověk realizuje sám sebe. Jak je však problematické v dnešní tak výkonové společnosti tuto prázdeň v sobě otevřít. Postmoderní společnost, předznamenaná provokativním výrokem Friedricha Nietzsche o smrti Boha, je charakteristická oslabením člověka hodnotami – předměty, kterými svojí existenci ozřejmuje. Potřebujeme úspěch a výkon ve svém žití, je však stále obtížnější akceptovat a naplňovat vzrůstající nárokovost typickou přemosťováním, kdy výkon dnešního dne nepostačuje pro zítřek. Krize se nám ukazuje jako ztráta významu života, pocit radosti a uspokojení prožíváme méně a méně častěji, pravdu nehledáme, chceme ji vlastnit a toužíme po zajištěnosti situací, do kterých ve svém životě vstupujeme. Nezajištěnost vnímáme jako nepřízeň, heideggerovsky řečené – jako překážku na své životní cestě, která nám přináší existenciální úzkost a zamlžení ozřejmení důvodu pobytu zde na zemi, v polis a je nám i znemožněno poznání bytí v jeho celku. Jaké je pro nás řešení?

Idk

Cestou k tomuto tak podstatnému je Epimeleia – péče o duši. Starostí o duši svojí pečujeme zároveň o duši celé polis. Jedině tak může nastat isonomia v jedinci, obci a světě – kosmu. Závěr: Stejně jako nemoc je privací zdraví, jako je zlo privací dobra, tak nesvoboda je privací svobody. Osvobození se děje vystoupením z platónské jeskyně postupnou cestou – zbavení se pout, rozlišením vrhajícího stínu a výlezem z jeskyně. Slunce – idea Dobra svým světlem umožní poznání – pravdu, ta má jen samu sebe v moci, nepotřebuje souhlas se svým vyjevováním (Hogenová, 2000). Dobro není předmětně uchopitelné, odkrývá se jen v darech a přístup k němu je zprostředkován obdarováním. (tamtéž) Pokud toto nedokážeme, potkáváme se jen s prázdnými věcmi. Heidegger hovoří o Areté jako o svatbě Země a Nebes – Hieros Gamos a má na mysli posvátnost samého DOBRA. Dobro – Agaton můžeme jen prožívat a v prožívání sdílet. Pohyb v nitru není raciovatelný, u každého z nás neopakovatelně jiný a dle situací v životě znovu a znovu utvářen. Ukazatelé na cestě životem jsou jasné ale i temné, bez logiky věcí a proto je tato cesta spletitá a je to spíše bloudění. O tomto tápání je nutné vědět, počítat s nezajištěností situací v životě a do těchto situací znovu a znovu originálně, autenticky vstupovat a přijímat je v rovině otevřenosti. Lidský život pojatý jako neustálé originální rození se do nových situací je životem autentickým a to proto, že je vždy absolutním celkem podmíněným absolutní jedinečností jeho prožívání. Slovy Hogenové – „Medicíně je třeba navrátit filosofii, neboť díky ní je umožněn nejhlubší ponor do porozumění nemoci.“ Filosofii je třeba navrátit i do Polis.