666

Cesta vedoucí k onomu rozdvojení reality, k dualismu, začíná právě ve formulaci ” atomy a prázdno“. Je-li podstata hmoty dána atomy a současně vedle nich existuje prázdno, ve kterém se pohybují, můžeme se tázat, jaká je podstata tohoto prázdna. Je jiná než hmotná? Zřejmě ano, protože měla-li by být hmotná, musela by být tvořena atomy a ty ovšem potřebují prázdno, aby se měly kde pohybovat, atd. Je však pravděpodobné, že v rámci Démokritova uvažování nelze prázdnu podsouvat ideální statut, tím spíše, že sám Démokritos hovoří o amérách, což jsou, podobně jako atomy, poslední nedělitelné částečky prázdna-prostoru. Otázka podstaty prázdna zůstává u Démokrita nevyřešena a idea prázdného prostoru je plně rozvinuta v klasické mechanice. Klasická mechanika a s ní mechanický materialismus, kromě toho, že bytí je u nich chápáno pouze jako materiální bytí — i duše je pouze směsí nejjemnějších částeček a člověk mechanismem —, v sobě slučují řadu prvků ze substančního i strukturálního pojetí hmoty. Svět je podle nich atomistický, hmota má diskrétní strukturu a současně je pasivní, inertní, neměnná. Je ztotožněna s hmotností určenou mírou setrvačných a tíhových účinků, tato hmotnost je konstantní bez ohledu na pohybový stav tělesa. Hmotná tělesa mohou měnit svůj pohybový stav pouze působením vnější síly. Tato síla může být přenášena z jednoho tělesa na druhé ve vzájemných srážkách, a získáváme tak vlastně zvětšený obraz pohybů a vzájemných střetů atomů. S tím dodatkem, že první těleso uvedené do pohybu získalo tuto sílu — samozřejmě nikoliv od jiného tělesa — impulsem prvního hybatele či přímo Boha. Veškeré děje se odehrávají v prostoru, jenž není ničím jiným než démokritovským prázdnem, které, stejně jako čas, je absolutní nezávislou entitou.(Viz kapitoly Prostor, Čas.) Všechny tyto závěry můžeme označit za přímý důsledek ztotožňování hmoty s její jednou konkrétní vlastností, která se zdála být univerzální. Třetím pokusem o definování hmoty je definice, kterou bychom mohli nazvat ” smíšenou“, tj. ontologicko-gnoseologickou. Jako ” příměs“ v ní vystupuje gnoseologický aspekt. Konkrétním příkladem může být vymezení Baconovo: ” hmota je souhrn těles s rozmanitými vlastnostmi“, ve kterém gnoseologický aspekt není ještě explicitně formulován, ale výraz ” rozmanité vlastnosti“ předpokládá jejich postupné poznávání. Zjevněji je gnoseologický moment definice hmoty formulován u Holbacha, podle kterého je hmota ” vše, co působí na naše smysly“, a programově se na jednotu ontologie a gnoseologie v definici hmoty zaměřuje Lenin, který k Holbachovu ” vše, co působí na naše smysly“ dodává, že ” to“ také existuje nezávisle na nich. (” Hmota je filosofická kategorie k označení objektivní reality, jež je dána člověku v jeho počitcích, jež je kopírována. . . odrážena našimi počitky, existujíc nezávisle na nich.“ 7 ) Právě tato ontologicko-gnoseologická definice je příkladem definování obecného pojmu pomocí kontrárního pojmu přibližně stejné úrovně obecnosti: definování hmoty pomocí vědomí, smyslových vjemů.

Problém je ovšem v tom, že tato ” kontrárnost“ i ” stejná úroveň obecnosti“ jsou pouze čímsi zdánlivým. Vědomí není duchovním protikladem materiální skutečnosti, ani není její univerzální vlastností. Takový protiklad patrně vůbec neexistuje a vlastnost vědomí získal člověk díky svému specifickému postavení v evoluci biosféry i dostatečně dlouhému kulturnímu vývoji. Za všemi novověkými pokusy definovat hmotu vzhledem k lidskému vědomí musíme proto vidět to, co za nimi skutečně je: naivní a domýšlivý dualismus evropského racionalismu, v němž je lidský rozum už předem vyhlášen za nepochybný duchovní princip, vůči němuž stojí celý okolní svět, tj. stejně nepochybný a koneckonců nediferencovaný princip materiální. Ale my víme, že takovéto abstraktní principy reálně neexistují, že není dualismu, a že omezený lidský rozum nelze stavět proti přírodě. Všechny živé systémy jsou spolu funkčně, informačně a evolučně propojeny a lidský rozum vybočuje z tohoto řádu pouze tím, že je s to pojmově reflektovat životně důležité předměty, procesy, souvislosti a ideje přírodně kulturního prostředí člověka. Dnes tedy již neexistuje žádný filosofický důvod redukovat člověka na vědomí a všechno ostatní na pouhý látkový, energetický či jiný substrát, nebo jen na objektivní realitu působící na lidské smysly. Kromě této zásadní výhrady ke způsobu definování hmoty vztahem k vědomí bychom mohli uvést, stejně jako u předchozích definic, některé dílčí nedostatky. 1. Hmota je nezávislá na našich počitcích, ale současně je definována právě a pouze jejich prostřednictvím. Je to však skutečně nedostatek v pravém slova smyslu? Jestliže si uvědomíme, že každá výpověď o čemkoliv je naší (lidskou) výpovědí, vykreslením části obrazu světa, jak jsme schopni ho chápat, bude nám také jasné, že tento nedostatek je součástí lidské přirozenosti, je proto nevyhnutelností. Žádný podobný vysvětlující doplněk uvedené definice však dostatečně nezdůrazňují. 2. Jejich opravdovým nedostatkem je přesvědčení, že jsme touto definicí, či jiným podobným výrokem, řekli něco naprosto objektivně platného. Překonat svou vlastní přirozenost nelze, můžeme se pouze zbavit zmíněné iluze a stále mít na paměti neodstranitelnou subjektivnost našich výpovědí o světě. Je zřejmé, že zde nemáme na mysli onu subjektivnost formy výpovědi, která je kladena proti objektivnosti jejího obsahu. Je to právě obsah, který má řadu ne nepodstatných subjektivních momentů. Znamená to, že čím více zakalkulujeme tyto subjektivní momenty do našeho poznání, tím větší máme naději přiblížit se k objektivnímu postižení skutečnosti. 3. Jiná námitka vychází již pouze z obsahu ontologicko-gnoseologických definicí, a to z té části, kde se hovoří o působení hmoty na naše smysly. I když pod ” naše smysly“ zahrneme všechny přístroje, které nám umožňují vnímat i jevy, nacházející se pod prahem citlivosti našich smyslů (široká škála elektromagnetického záření, ultrazvuk apod.), stále zůstávají materiální děje, které z principiálních důvodů — podle nám známých fyzikálních zákonů — nelze registrovat jakkoli citlivými přístroji. Jsou to např. děje, které se odehrávají pod tzv. horizontem událostí. Horizontem událostí se rozumí časoprostorová hyperplocha oddělující od nás události, jež bychom mohli vnímat pouze za předpokladu, že signál od nich k nám vyslaný by překonal rychlost světla. V opačném případě zůstává uzavřený pod tímto horizontem a vnější pozorovatel zůstává bez informace. 8

  Představiteli takovýchto objektů ve vesmíru jsou např. černé díry, jejichž hmotnost a tedy gravitace jsou fyzikálním ztělesněním oné nepřekonatelné — zdůrazňuji podle doposud známých fyzikálních zákonů — bariéry. Události a materiální děje odehrávající se v černé díře tak nemohou působit na naše smysly a přesto je snad nikdo nepovažuje za nehmotné. (Dokonce i pro mechanický materialismus by byly hmotné — díky své mohutné hmotnosti — par excellence.) Kromě toho se z této části definice dozvídáme pouze to, jak a čím hmotu poznáváme, nikoliv co hmota je. Nejvýznamnějším tvrzením z uvedené definice zůstává to, že hmota existuje nezávisle na našem vědomí. Tak to také mnohokrát zdůrazňuje i Lenin. Ale to jsme se dověděli už v samotném úvodu, kde je řečeno, že hmota je kategorie k označení objektivní reality. A objektivní znamená nezávislé na nás. Takže ještě jinak řečeno, výše uvedenou formulací se vlastně říká, že hmota je kategorie k označení objektivně existující hmoty.