Pokud není život šťastný, a to až dosud nikdy nebyl, je na tom lépe, kdo žije krátce, než ten, kdo žije příliš dlouho.
Po čem člověk touží, co miluje, je štěstí. Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému.
Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat.
Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.
Styk se světem a prožitá utrpení utopí a uspí v každém z nás toho člověka, kterým jsme kdysi byli: tu a tam se na několik okamžiků probudí, ale s odstupem let se to stává čím dál řidčeji; pak se vždycky zase schoulí do našeho nitra a upadá do stále hlubšího spánku, až konečně ještě za našeho života zemře.
_____________________________
– G. Leopardi: Fyzik a metafyzik –
Celá debata | RSS tejto debaty