666

(1)

NAROZENÍ, SMRT, VZKŘÍŠENÍ, ZNOVUZROZENÍ, TRANSFIGURACE A TRANSFORMACE V POZITIVNÍM STAVU

V pozitivním stavu Stvoření existuje společný jmenovatel pro nutnost zrození na jakékoliv z jeho úrovní. Pokud si vzpomínáte z bodu číslo pět v předešlé kapitole, jeden z hlavních důvodů pro jsoucno a bytí Stvoření byl ten, aby fungovalo jako JEVIŠTĚ, na kterém by se manifestovaly všechny elementy a aspekty Absolutní přirozenosti Stvořitele – Pána Ježíše Krista v zevnějšnosti jejich niterného zdroje. Elementy a aspekty neexistují mimo povšechnost jejich celistvosti. Projevují se jako formy či nosiče svého života. Svou přítomností v těch formách či nositelích nadělují ty formy či nositele životem. Takže jakákoliv forma či nositel takového specifického elementu žije a je naživu díky přítomnosti toho božského elementu.

AKT NAROZENÍ V POZITIVNÍM STAVU se uskutečňuje následujícím způsobem:

Velmi specifický a jedinečný element ze stavu povšechné Absolutní niternosti Pána Ježíše Krista – Stvořitele se posune procesem rozdělení pozornosti ve směru k zevnějšnosti. Tím přesunem – skrze ideu projekce toho elementu do procesu zvnějšnění – je z prvků prostředí, do kterého se idea toho elementu promítá, vybudována forma nositele. Jakmile vybudování formy či nositele je dokonáno, idea toho elementu se ze stavu své niternosti promítne do té formy či nositele a začíná okupovat tu formu. V okamžiku vstupu té ideje do své vlastní formy či vlastního nositele dochází ke zrození jedinečného individua, shodného s jedinečností ideje toho elementu.

A čemu nyní zde třeba rozumět, je záhada projekce. Tajemství je v tom, že to není ten jedinečný prvek sám o sobě, co se promítá do formy, ale právě samotná idea toho prvku. Sám jedinečný prvek nikdy nemůže být odloučen z ucelenosti svého zdroje. Jinak by se jeho zdroj rozpadl. Avšak sama idea toho elementu se může oddělit a promítat, a taky tak činí.

Zde je nutno vzít v úvahu jeden důležitý duchovní princip, že jakákoliv idea jakéhokoliv prvku obsahuje ve svém nitru plný a celý obsah svého prvku. Nic z jeho původního zdroje v ní nechybí. Takže včlenění té ideje v jakékoliv formě či nositeli znamená vtělení plné a kompletní povahy toho elementu. Toť způsob, jakým se pravá Přirozenost Stvořitele – Pána Ježíše Krista přináší v postupných věčných přírůstcích všem ve Stvoření.

Jiným důležitým duchovním principem v tomto ohledu je to, že Pán Ježíš Kristus je přítomen ve Svém elementu a jeho ideji ve Své Plnosti.

Záhada přítomnosti Pána Ježíše Krista v procesu zvnějšnění, jsa Absolutní niterností, se skrývá ve faktu té projekce. V idejích elementů a aspektů Své Přirozenosti je Pán Ježíš Kristus nyní stejným způsobem přítomen jak ve stavu Své Nejhlubší niternosti, tak i v procesu největší zevnějšnosti i ve všem, co je mezi tím.

Než došlo k inkarnaci Nejvyššího na vaší planetě a v zóně vymístění ve formě Pána Ježíše Krista a než byl ukončen proces hybridizace a fúze těla – masa Ježíše Krista a než se Nejvyšší stal povšechností Pána Ježíše Krista, jedinou cestou, jak se Stvořitel mohl objevovat v procesu zevnějšnosti čili ve Svém Stvoření, bylo prostřednictvím někoho jiného. Pokud si pamatujete, tento způsob objevování se byl nazýván MEDIACÍ. Nejvyšší se objevoval prostřednictvím jiných, pomocí nositelů idejí Jeho/Jejích specifických a jedinečných elementů. V tomto smyslu byli zprostředkovatelé specificky stvořeni z idejí mediace.

Avšak když se jednou Nejvyšší stal plností Pána Ježíše Krista, vešla do jsoucna a bytí nová okolnost. Dodatečně k tomu, co bylo shora řečeno, může se Stvořitel nyní zjevit zcela přímo a tělesně ve vnějšku Stvoření, zatímco v tutéž chvíli zůstává ve Svém Absolutním stavu Absolutní niternosti. Tato nová okolnost poskytuje každému ve Stvoření úplně jinou a nevýslovnou perspektivu vůči Přirozenosti Pána Ježíše Krista, své vlastní přirozenosti i vůči poměru mezi ním a jeho Stvořitelem. Avšak proces zrození každého jedince v pozitivním stavu nadále probíhá způsobem, jaký byl shora popsán.

Nuže, jakmile se idea jakéhokoliv specifického elementu promítne do svého narození, promítá se ze všech jeho vlastních aspektů. Pamatujte si, že idea odráží úplně povahu svého elementu. Prvek odráží plně povahu svého celku a své povšechnosti, do nichž patří. Jak víte, má tato přirozenost tři výrazně odlišné aspekty: Nejniternější, vnitřní a zevní aspekt. Takže když se idea promítá do svého manifestování, promítá se simultánně a synchronně z pozice svých tří aspektů: Duchovního, duševního a fyzického neboli z aspektů nejniternějšího, vnitřního a zevního. Simultánně a synchronně s tímto procesem jsou tímto promítnutím vybudovány TŘI zcela odlišné formy či těla či nositele. Jedna forma či tělo se vybuduje v duchovním světě z elementů jeho duchovního prostředí; jedna forma či tělo se sestrojí v intermediálním světě z elementů jeho vlastního prostředí a jedna forma či tělo se vytvoří ve fyzickém či přírodním světě z prvků jeho přírodního prostředí. Tato těla pak nesou specifický aspekt ideje toho jedinečného a specifického elementu z Pána Ježíše Krista. Jelikož každý prvek a jeho idea není pouze jedinečný ve své povšechnosti, nýbrž i v každém ze svých specifických aspektů, každý nositel či každá forma či každé tělo, co s nimi souvztaží, jsou také unikátní a neopakovatelné.

Takže každý aspekt ideje toho dotyčného prvku odráží strukturu svého zdroje. Takže má svůj nejniternější neboli duchovní stupeň, interiorní či duševní stupeň a zevní či venkovní stupeň. Z těchto zvláštních stupňů se budují jednotlivé úrovně sentientní mysli té formy či těla či nositele. Z duchovního stupně je vytvořena Nejniternější duchovní mysl; z intermediálního či duševního stupně vzniká vnitřní mysl čili mentalita neboli duše a z nejzevnějšího stupně je vybudována vnější mysl. Toť geneze narození jakékoliv sentientní entity v pozitivním stavu Stvoření a jeho multivesmíru.

Důležitá záhada, která se má zde vzít v úvahu, je v tom, že projekce jakékoliv ideje jakéhokoliv elementu Přirozenosti Pána Ježíše Krista do Jeho/Jejího Stvoření – procesu zvnějšnění produkuje simultánně a synchronně zrození NE jednoho jedince, nýbrž TŘÍ. Jeden je narozen v duchovním světě; jeden se rodí v intermediálním světě a jeden ve fyzickém či vnějším světě. Každý jedinec nese se sebou specifický aspekt ideje toho elementu. Jelikož tyto aspekty vyvěrají z téže ideje téhož elementu, souvztaží tři jedinci jeden s druhým a jsou SPOJENI JEDEN S DRUHÝM. Všechny jejich funkce se stanou synchronními a simultánními, přesto však každý z nich v tutéž chvíli žije jedinečným a odlišným životem. Nejsou totožní a žádný z nich nemůže být nahrazen druhým. Vždyť každý představuje docela odlišný a velmi jedinečný aspekt ideje toho elementu. Proto tedy nemohou nikdy být stejnými, identickými ani se nemohou nahrazovat jeden druhým.

Avšak ve skutečnosti, ve vztahu jeden k druhému, fungují jako – podle rčení lidských tvorů – duchovní rádci. Ideje duchovní mysli a duchovního světa jsou přijímány jedincem, který se narodil v duchovním světě. Transformace těchto idejí do specifické duševnosti je sdílena tím jedincem, co se narodil v intermediálním světě. A zpřítomněné, zpředmětněné účinky, chování a postoje komunikuje jedinec, narozeným ve fyzickém či zevním světě. Toto je způsob, jak jsou mezi sebou spojeni a jak si vzájemně radí a navzájem se podporují.

V pozitivním stavu Stvoření a jeho multiverzu jsou si tito jedinci jasně VĚDOMÍ jeden druhého a neustále koordinují svou práci způsobem co nejkrásnějším, nejproduktivnějším a co nejkonstruktivnějším. Jsou nazýváni opravdovými, bezprostředními bratry a sestrami. Všichni ostatní jedinci, co se narodili z nějakých jiných idejí rozličných elementů Přirozenosti Pána Ježíše Krista, se také nazývají bratry a sestrami, byť ne bezprostředními, neboť ty ideje přece jen přišly ze stejného zdroje.

Nuže toto je uspořádání, které existuje v pozitivním stavu. Ale co s procesem smrti, znovuzrození, vzkříšení, transfigurace a transformace ? Zdalipak existují takové procesy v pravém Stvoření ?

V pravém Stvoření existují souvztažné faktory k těmto pojmům, které mají odlišný význam i jiné spoluoznačení. Vztahují se k velmi důležitému faktu interakce, existující mezi nositeli idejí zmíněných elementů a jejich Absolutním zdrojem čili k interakci, existující mezi Absolutním stavem a stavem relativním.

Je třeba, abyste si pamatovali, že prvek ve svém původním prameni – tím, že jde o absolutní zdroj – je v absolutním stavu a kondici. Díky tomuto faktu se přirozenost a obsah toho elementu nikdy nemůže vyčerpat. Ani se nemůže vyčerpat jeho idea, jelikož je absolutní kvůli Povaze svého Zdroje. Avšak je přinášena do relativních okolností, neboť její nositel či forma jsou vybudovány z elementů prostředí, které byly specificky stvořeny za tím účelem – zaopatřit nositele ideje příslušného elementu. Jelikož je stvořeno, nemůže být prostředí i se svými prvky nikdy absolutní. Takže povšechnost a úplnost povahy této ideje a tohoto prvku se nemůže doručit nositeli simultánně a synchronně. Na místo toho se idea projevuje v té nádobě či její formě nebo v jejím těle či nositeli v postupných, progresivních krocích. Tento proces odráží to, co je vám známo jako princip duchovní progrese.

Pokud si vzpomínáte, ten princip tvrdí, že když jednou jakýkoliv krok či stav vyčerpá svou užitečnost a doslouží svému účelu, pak je ten krok zakončen a nový krok a stav vstupuje do jsoucna a bytí. Budete-li aplikovat tento princip na právě teď probíraný předmět, pak uvidíte, že každý jedinec čili nositel čili kontejner ideje toho elementu ve své specifičnosti žije od jednoho kroku k dalšímu. Jeho život v každém momentě svého manifestování odráží kvalitu, obsah i kvantitu toho specifického aspektu ideje příslušného elementu, jaký mu byl dán v souladu s jeho plnými potenciály pro uskutečnění toho aspektu v každém daném čase. Tím, že není absolutní, nýbrž relativní, je schopen ten který jedinec uskutečnit pouze něco málo z přirozenosti aspektu ideje toho elementu. A pro podmínky své relativnosti jsou potenciály každého jedince vyčerpatelné. V určitém bodě individuum pozná a projeví ten aspekt, jak jen je to v jeho silách za existujících okolností. Když jednou tato situace nastane, užitečnost toho individua v těch specifických podmínkách končí. Za těchto okolností nemůže déle přinášet něco z toho aspektu. Proto nastává v tom momentě konec jeho života za těch specifických okolností. Zakončení tohoto života za těch specifických okolností se může pojímat jako to, co lidští tvorové nazývají smrtí.

Ve skutečnosti však nejde o smrt, nýbrž o přechod z jednoho specifického stavu života do jiného specifického životního stavu, kde jsou podmínky úplně odlišné a zcela ve shodě s projevováním jiné kvality, obsahu a kvantity aspektu ideje příslušného elementu, obsaženého v tom kterém jedinci. Každá nová jakost, nový obsah a nová kvantita jsou hlubší, důkladnější a více obsažnější povahy než předešlé. Jak tak postupuje od jednoho kroku a stavu k druhému, nabývá jedinec větší a větší stupeň té přirozenosti. Toť stručně princip duchovní progrese.

Na konci té přechodné periody, během které se reabsorbuje jedincovo specifické zevní tělo vytvořené z příslušného prostředí, a po vykonání jeho posledního soudu je ten jedinec uveden do svého nového stavu a podmínek. Po provedení volby ohledně místa či stavu takového manifestování, přistoupí se k vybudování nové zevní formy či vnějšího těla z elementů toho prostředí, ve kterém se jedinec rozhodl pokračovat se svým životem manifestování rozličné kvality, jiného obsahu a odlišné kvantity reprezentativního aspektu ideje příslušného elementu.

Proces této volby souvztaží s procesem vzkříšení.

Proces objevení se toho jedince v novém stavu souvztaží s procesem znovuzrození.

Proces získávání nové formy či nového těla souvztaží s procesem transfigurace.

Konečně pak proces manifestování úplně nové kvality, obsahu a kvantity reprezentativního aspektu ideje příslušného elementu souvztaží s procesem transformace.

Avšak buďte si, prosím, vědomi, že v pozitivním stavu Stvoření všechny vzpomínky, zkušenosti i vše naučené během každého údobí osobního života v jakémkoliv stavu či kondici nejen že zůstávají neporušené, ale jsou PŘENESENY do nového života a včleněny do něj jako základ, na němž se buduje nový život. Jinak by neexistoval pocit kontinuity ani pokroku a žádného soustavného poučení. V takovém případě by pak musel každý jedinec opakovat svůj život v jedněch podmínkách zas a znova.

Takto vznikl v lidské mysli i mysli některých jiných tvorů nesprávný koncept reinkarnace. Nemajíce vůbec žádné vzpomínky představují si, že život je opakovatelný ve stejném stavu zas a znova. Bylo-li by tomu tak, pak by všichni jedinci spáchali existenciální sebevraždu, protože by neměli žádnou naději postoupit někam jinam ve svém vývoji. Nemůžete-li to, čemu jste se naučili, využít nějakým produktivním a tvůrčím způsobem, pak jsou vaše poznatky marným podnikáním. Neslouží vůbec žádnému účelu, neboť si nakonec nemůžete vzpomenout na to, čemu jste se naučili. Co pak je to za poznání ? Tato situace by byla s to zabít jakoukoliv motivaci k žití, usilování i poznávání. Jedinec by skončil v naprostém zoufalství a odmítl by pokračovat v manifestování jedinečného a specifického aspektu ideje příslušného elementu.

Z tohoto důvodu – aby se zajistilo nepřetržité proudění života – má každý jedinec v pozitivním stavu dostupné všechny vzpomínky i veškerá dostižení ze života všech dřívějších stavů a podmínek, na nichž pokračuje s budováním a přidáváním nové kvality, obsahu a kvantity toho aspektu, který v sobě nosí.

Takže v pozitivním stavu to, co lidští tvorové nazývají smrtí, je něco, co se považuje za nesmírně vítanou a radostnou událost, protože se v ní vyhlašuje nový začátek, jaký má daleko vyšší duchovní obsah. Říká to jedinci, že uspokojivě završil své poslání v daných okolnostech a že je hotov je přesáhnout.

Přesáhnutí okolností, pojímané lidskými tvory jako smrt, probíhá simultánně a synchronně u všech tří individuí, nositelů téže ideje elementu, jenže ve třech výrazně odlišných aspektech. Podle své přirozenosti nikdy nemohou být od sebe separována. Jejich progrese se děje podle stejného vzoru co do síly, šíře i stupně projevení každého příslušného aspektu. Proto užitečnost jejich života na každé patřičné úrovni v jejich světech končí přesně ve stejné chvíli. V tom okamžiku všichni přesáhnou svůj současný stav a – chcete-li to tak nazvat – jsou vzkříšení, narodí se znovu, transfigurují a transformují se do odlišné úrovně. Během jejich přechodné periody jsou tito tři jedinci umístěni ve speciálním dočasném SVĚTĚ BILANCE, kde procházejí procesem osobního, individualizovaného posledního soudu způsobem, jaký byl pospán v osmé kapitole této knihy. Jakmile se proces jejich zvláštního posledního soudu završí, bude jim přidělena rozličná úroveň jsoucna a bytí, v níž budou pokračovat ve svém specifickém poslání. Tento proces pokračuje na věčnost, nejsa nikdy vyčerpán díky absolutní povaze každé ideje elementu, přicházejícího z Absolutního zdroje a uloženého v každém dotyčném jedinci.

Sám skutečný proces zrodu každého individua na každé úrovni pozitivního stavu Stvoření vám není možno plně pochopit.