666

Až jednou, ale to už jsme jinde, se skupinka huhlajících, skřípajících a hnijících

zombií dobelhala až ke starému ohništi. Mezi ešusy, rožni, palivem a ohlodanými kostmi

se válel plynový zapalovač a jedno zombie zaujal v měsíčním svitu svým leskem. Zombie

se sklonilo (myslelo si zřejmě, že je to oční bulva, na níž by mohlo být ještě něco moku

k olízání) a když uchopilo zapalovač do pracek, vykřesalo jiskru. Po okolí rozlitý

podpalovač líně zahořel a než se kdo nadál, blaflo i palivové dříví, cáry oděvů

na zombiích a nakonec i tuky v mokvajících tkáních. Historie nikdy nepozná své vítěze.

Ale stalo se, že oheň přilákal další a další nemrtvé. Shlukovaly se, huhlaly, hloubaly,

zahřívaly se, některé hořely. Nakonec bylo tolik žáru, tepla a pnutí, že se na pomezí

řádu a chaosu zrodila láska. Kmenové buňky poblíže prodloužených mích se začaly probouzet

k životu a prorůstat kadavery jako václavka hrabankou. Ožívaly buňky myokardu i přečetné

neurony, vznikaly nové tyčinky a pesíky, klky střev i chámovody a Langerhansenovy

ostrůvky se probouzely k životu.

Než se kdo nadál, tančili okolo ohniště živí lidé, zpívali, či aspoň vyluzovali zvuky a když

se rozednilo a oheň dohořel, rozešli se do svých domovů, jako by se bývalo