Mělo by se v budoucnu velice pečlivě uvažovat, koho naučit číst a psát.
Bude nutné skoncovat i s knihtiskem, aby to ani elita, která bude umět číst a psát, neměla lehké a neutrácela čas idiotským louskáním nesmyslů a vycpáváním si hlav bezcennými „informacemi“.
Kdo chce číst knihu, ať si ji opíše. Kdyby nebylo knihtisku, nikdy by se nemohla tahleta beletrie tak abusivně rozvinout. Nikdo by neměl sílu to žvanění opisovat. Autoři by byli donuceni k maximální úspornosti.
Dnešní člověk vyplňuje svou vnitřní prázdnotu balastem slov, přežírá se hloupými příběhy a bezcennými zprávami, které vzápětí zase zapomíná. Každý den je mu v bohatém sortimentu nabízeno nové krmivo. Je marné mu vysvětlovat, že má větší cenu číst stokrát jedno hodnotné dílo než jednou sto pitomostí.
Neví už, co je hodnota.
Věčně se smolí nové příběhy. Nač příběhy? Každému by měl stačit jeho vlastní příběh.
Intelektuálští poskoci ve svých veledílech s pokorou věrně zobrazující něžně nevinnou duši hmyzího člověka, citlivým perem zachycují jeho nejvýš subtilní emoce a imprese, nemluvě už o jeho vynikajících a vznešených „myšlenkách“.
Literatura vstoupila do služeb davů a jejich představ o světě.
Jak krásný člověk je Hemingwayův rybář, jak silně dovede toužit a poeticky snít, hlavně o fotbale, jaký to nádherný zjev, vskutku potěcha každého demokrata. Sisyfos dnešních dnů.
Prosťáček považuje sám sebe za vysoce kladný typ a trvá na tom, aby tak byl zobrazován i v literatuře. Protože vládne, je třeba mu vyhovět.
Tak se předmětem literatury a umění vůbec stávají stále ve větší míře obyčejné problémy obyčejných lidí. Z jejich každodenních všedností se dělají „dramata“. Například takový pitomec řídí nákladní auto. Jak vzrušující!
Obyčejný člověk je celým svým založením a životem obrácen na venek. Proto i literatura, která se mu má líbit, musí být jako on, obrácená k povrchním vnějším a věcným záležitostem.
Moderního hrdinu ani nenapadne, aby bloumal jako Céline nebo Weiner s kručícím žaludkem po Paříži a lámal si hlavu s problémy života a smrti, smyslu bytí, svědomí, s lidstvem a světem.
Zatímco Modigliani chcípá hlady a Utrillo ztlučený výrostky se válí opilý ve škarpě, Hemingway s tučným kontem v bance předstírá chudobu a žije mezi nimi, aby je studoval.
Takové jsou starosti moderního hrdiny. Je dost chytrý, aby si dobře žil. Proč by měl být chytřejší? Toť jeho největší objev a moudrost.
Má však také svou ctižádost. Kromě nacpaného panděra, elegantního životního prostředí a vymydlených pacholátek s čistotnou ženuškou chce být uznán za zjev mimořádně nesobecký a nezištný, estetický a etický, chce znít hrdě, být složitý a nepapírový.
A tady se právě zase báječně hodí jeho práce, ta matka pokroku, jeho skromný, ale potřebný a společnosti prospěšný příspěvek k výstavbě nejblahobytnějšího mraveniště, jaké kdy spatřil vesmír.
Hrdiny dnešní literatury se stávají rodinní pečovatelé, prostí pracovníci, budovatelé se svými hmyzími problémy.
– „Já už mám dost lidí, co umírají pro myšlenku. Nevěřím na hrdinství. Mne zajímá jen jedno: aby člověk žil a zemřel pro to, co má rád.“ – Takto se nechal slyšet Camus. Právem zahynul při automobilové nehodě, dokonale civilně a antiideologicky, následuje tak tisíce svých spoluobčanů, kteří také podle svých nezadatelných práv žijí a umírají pro to, co mají rádi: pro automobil.
Přibližně stejný počet osob, které zahynou v pouhé Francii o jediném víkendu na silnicích, tvořil v osmdesátých letech v Rusku dějiny. Byli to ovšem teroristé, kteří se dopouštěli „násilí“. Potrpěli si na myšlenku a heroismus. Zorganizovali sedm atentátů na cara.
Antiideologičtí civilisté se soucitně usmívají jejich bláznovství. Demokratický občan, který se rozumně nechá zabít na silnici, podobně jako anonymní prase na jatkách, představuje zřejmě podle nich mnohem hodnotnější lidský typ než nějaký praštěný anarchista.
Civilismus je nejubožejší předsudek moderních intelektuálů. Jak úzkostlivě dbají, aby se nezapletli do sítí nějaké ideologie! Přitom v té nejpitomější z nich vězí až po uši.
Každý blb má právo na seberealizaci čili na realizaci své blbosti. Toť kvintesence jejich antiideologie. Škrabalové se mohou přetrhnout v úslužnosti davům.
_____________________
– Rudolf Jičín: O parlamentarismu, davu, literatuře a obyčejném člověku –
Celá debata | RSS tejto debaty