666

Je známo, že Hitler pečlivě sledoval veřejné mínění a

vyhýbal se opatřením, která by mohla způsobit v mase

nežádoucí vření.

Kdyby masa měla námitky, jaké se vyskytly třeba při realizaci programu euthanasie, nepochybně by akce proti Židům zmírnil nebo odložil.

Jenže dav žádné námitky neměl. I Poláci, sami krutě persekvovaní, s rozkoší vydávali nacistům Židy, uprchlé z varšavského ghetta.

Jak by také luza, ta smečka vzteklých hyen, mohla nesouhlasit!

Ona se přece vždycky těší a raduje, když někdo jiný dostane pořádně zabrat, až z něj stříká krev!

Takové zábavné šou luza vždycky ráda vidí. Mlsně se oblizuje rozkoší, když cítí pach krve a může si bez risika užívat.

Zločin proti Židům byl možný jen ve světě ovládaném davovým člověkem. Bylo to pálení čarodějnic ve velkém. V obojím případě byl pravou příčinou davový člověk. Proč ve svých řadách nevyhledávala čarodějnice aristokracie? Ano, lid slavil svůj svátek.

Obdobná zábava se konala při znárodňování v komunistických zemích.

Když se znárodňoval majetek továrníků, přáli jim to nejen dělníci, ale i živnostníci, kteří se radovali, že se zbaví konkurence.

Když došlo na ně, bavil se opět kromě nich celý národ, včetně bývalých továrníků. Vždyť jim přece říkali, že na ně také dojde!

Nakonec došlo i na dělníky. Ukázalo se, že socialismus není schopen jim zajistit životní úroveň, jakou mají dělníci na západě. A všichni znárodnění bývalí lidé se svorně škodolibě šklebili.

* * *

Ač se to zdá sotva možné, bestialita a zbabělost davového člověk neustále stoupá.

Stádo je každým rokem bezectnější.

Neustále se potencuje to nejhorší a nejhnusnější, co je v člověku po všech stránkách.

Toto tvrzení lze dobře demonstrovat masovými manipulacemi s lidmi v komunistických zemích.

Židům za neuposlechnutí příkazu nacistů hrozila smrt. Ale co hrozí poserům dnes? Dejme tomu, že by odmítli účast v průvodu prvního máje nebo podpis na nějaké právě organizované resoluci. Co by se asi stalo? Soudruh ředitel by se na ně mohl zamračit, nebo, nedej bůh, by mohli být přeřazeni na horší pracoviště!

Oni musí! Jsou oběťmi násilí!

Demokratičtí intelektuálové nám ihned naservírovali sentimentální pohádku, jak ubohý lid trpí. Nesouhlasí, ale nemůže nic dělat, protože proti své vůli a přesvědčení upadl do spárů zlých tovaryšů.

My si však musíme položit nejen otázku,zda lid nechce, ale jestliže nechce, pak v jaké míře nechce, pak v jaké míře nechceme, jak velkého násilí je nutné použít, aby změnil svůj názor.

A zjišťujeme nade vší pochybnost, že se jedná o násilí zcela minimální, pouhý náznak násilí, často jen o vzbuzení neurčité představy nepatrných potíží a náš drahý lid se hned posere a spořádaně naklusá podle rozkazu s fangličkami a portréty státníků.

Skutečností je, že tam sice jít nechtěl, ale jenom hrozně málo, v podstatě mu na tom tak dalece nezáleželo, zda bude dělat čelným bolševickým hlavounům na tribuně kašpara nebo zda si zachová svou důstojnost a vykašle se na ně.

On jenom trochu nechtěl, o nějakém zásadním přesvědčení nemůže být ani řeč, spíš nechtěl z obyčejné lenosti, než z nějakých principiálních důvodů, protože kdyby opravdu nechtěl, pak by nestačil tak nepatrný nátlak, aby své rozhodnutí změnil.

Chtění bez úsilí a obětí není žádné chtění, ale jenom druh posranosti.

Tuto situaci je třeba chápat jako model širší skutečnosti. Základní vlastnosti a pudy lidu jsou stejné všude na světě.

Nesmíme si dělat iluze, že jinde jsou lidé jiní nebo lepší.

Rozdíl je jen v tom, že nebyli zkoušeni. Nestali se předmětem experimentu, jehož výsledek by byl dozajista týž.

Ať se tito hlupáci naparují jak chtějí svou civilizací, rozvojem vědy a techniky, skutečnost je naopak velice smutná, protože auta jsou sice krásná, ale lidé nestojí za nic. Je předem jasné, že neobstojí v žádné mravní zkoušce.

Proto je také nejvýš trapné blekotání demokratických intelektuálů o násilí a porušování demokratických pravidel.

Parchanti, kteří pro své přesvědčení jsou nejvýš ochotni potají strčit do urny hlasovací lístek nesmějí mít vůbec žádné právo, přísluší jim jen držet hubu a krok.

Právo musí patřit tomu, kdo je ochoten pro své přesvědčení něco obětovat, riskovat, v naléhavém případě i zvednout zbraň a nasadit svůj krk, ne smradlavým žvanilům, kteří na masových shromážděních lezou davům do zadku, aby se zalíbili a byli zvoleni za poslance nebo senátory.

Vládnou-li takovéto svině, nemůžeme v tom vidět pokrok, ale fatální úpadek. Přitom je lhostejné, jaké jsou jejich politické názory. Už ze způsobu, jakým se dostávají ke korytům plyne, že v jejich přirozenosti je nemít vůbec žádné názory, přizpůsobovat se vrtkavým a tupým představám lidu.

Liberalismus? Prosím, ale jen pro ty, kdo jsou ochotni a připraveni kdykoliv liberalismus hájit a za něj bojovat.

Demokracie je vláda většiny. Co je však na většině tak znamenité, aby ji to opravňovalo vládnout?

Kvalitnější lidé by měli už konečně pochopit, že bojovat za zájmy lidu, dopomáhat davům k vítězství, jak to činí už nejméně sto let, je čiré bláznovství a naprosté nedorozumění.

Je na čase, aby vyšší člověk skoncoval se svým zaujetím pro věc lidu a vystoupil naopak proti ní.

Měl by si uvědomit, že se bije za lidi, kteří jsou jeho stoprocentnímu antipody. Napomáhá-li jim k vítězství, připravuje svůj zánik.

Nikdo nesmí nic dostat zadarmo.

Je bláznovství dávat práva a svobody lidem, kteří o ně nestojí.

Dostanou-li práva a svobody lidé, kteří si jich necení, získají tím možnost rozhodovat a při nejbližší příležitosti se postaví proti právům a svobodám. Tak o ně připraví i ty, kteří jim je dali a pro něž tyto hodnoty znamenají všechno, protože nejsou od přirozenosti sluhové a otroci.

V době, kdy organisovaný hmyz hrozí člověku totálním zničením, blábolí intelektuálové do omrzení o jakémsi KAŽDÉM a nějakých

jeho právech.

Probuďte se už konečně ze svých romantických snů, zabedněnci!

Přestaňte papouškovat demokratické nesmysly a uvědomte si, že jste první, komu dav podřeže krk!

Krveprolití ostatně není ani zapotřebí. Časem jednoduše vyhynete. Masa vás nevšímavě ponechá vašemu osudu. Bude vás stále méně.

Školy, v nichž jste se snažili vštěpovat tradice humanistické kultury novým generacím budou postupně omezovány a rušeny jako neužitečné. Moderní doba potřebuje lidi do provozu a ne nějaké filosofy. Ještě nějaký čas se vaše knihy sem tam najdou v antikvariátech.

Prodavači budou podezřívavě sledovat zanedbaná individua, pídící se po nich. Konečně vyhynou i tito poslední podivíni. Knihkupecké regály ovládnou pestré obálky davových bestsellerů.

Proto vám otevřeně říkám, že ten váš demokratický občan, kterým se nestále oháníte, je mi ještě odpornější než komunistický soudruh.

* * *

Je třeba diferencovat.

Lidé si nejsou rovni. Každý musí dostat, co mu patří, otroci otroctví a svobodní svobodu.

Nezbývá než diferencovat, abychom neskončili rovností v otroctví, jak už se děje.

Tak tomu musí být právě proto, že máme s prostými lidmi opravdový soucit jako s tvory nejubožejšími.

Prostý člověk není za svou duševní méněcennost osobně vinen.

Musí mu však být zabráněno, aby ji prosazoval jako společenskou hodnotu.

Veřejné mínění musí být odstraněno. Je třeba skoncovat s veřejností. Tento pojem musí úplně zmizet.

Vnitřní prázdnotu a bídu duše prostého člověka neodstraníme, dáme-li mu rovné hlasovací právo. Tím tuto bídu naopak povýšíme na kulturní princip.

Poslední dvě století povinné školní docházky ukázaly, že ani vzdělání nemůže přirozené sklony prostého člověka změnit. Vzděláním pouze získal možnost své nízké vášně agresivněji prosazovat. V tomto úsilí se mu stal vydatným pomocníkem žurnalismus.

Tím není řečeno, že by se o masy nemělo řádně pečovat.

Nutno podporovat humánní sociální politiku, požadavky, které tvořily původní cíle socialismu. Každý nechť má co jíst, střechu nad hlavou, zabezpečení v nemoci a stáří.

Nelze však souhlasit s tím, aby tvorové, kteří k tomu nemají nejmenší duševní a mravní předpoklady rozhodovali, jak se bude utvářet společnost, svými mizernými instinkty určovali směr jejího vývoje.

Demokracii a svobodu pro všechny „jednotlivce“, ladné soužití všeho lidstva, jak si to přestavují demokratičtí intelektuálové, kteří v těchto duchaprázdnostech vidí kdovíjaký k nebesům se vzpínající vrchol s úspěch moderního lidstva, musíme prohlásit za

nejnebezpečnější mýtus.

Nemůžeme považovat za ideál společnost, kde vládne dav se svými nízkými pudy prostřednictvím žvanilů, kteří mu lezou do prdele a zároveň šplhají po hřbetě a kde kriteriem zdatnosti a ceny člověka je lstivá podnikavost, spočívající v každodenním žebrání o přízeň a výhody u obdobně mizerných individuí.

V parlamentní demokracii vládnou vůdci masových politických stran. Tito profesionální šplhavci se dostávají k moci podlézáním

degenerovaným davům, jejich vulgárním vášním a primitivním představám o malém soukromém štěstí v mravenčí práci, drobných každodenních radostech a stále rostoucím blahobytu.

Hlavní metodou, jíž dosahují svého cíle je žvanění.

Tvář a figura je ostatně u takového manekýna vždy důležitější než myšlenky. Prostý člověk, uvažující konkrétně, se nezajímá o

myšlenky, ale o vnější vzhled. Kandidát musí působit mladě, bystře, pohotově a energicky, před obecenstvem se musí natřásat jako komediant, jímž je.

Toto ponižující divadlo musí být nutně odporné každému člověku, který si sám sebe jen trochu cení. Proto je zcela nemožné, aby se v parlamentním systému prosadil hodnotný člověk.

Neustále někde blbě žvanit s nějakými idioty, plácat konvenční fráze z jejich politického slovníku, lichotit se hlavounům, chovat se, přemýšlet, co se musí, má, nemá, může, smí a nesmí říci, věčně se hlídat, ani na minutu nepouštět z mysli svoji kariéru, složitě spřádat kreténské kombinace o vzájemných vztazích nějakých prominentních blbů, aby se to pak využilo pro vlastní prospěch, zajímat se o lidi, desítky a stovky všelijakých bezcenných individuí jen proto, že mohou ovlivnit člověkovy záměry, sledovat pečlivě jejich malicherné zájmy a přizpůsobovat se, vymýšlet metody, jak jim co nejvhodněji zalézt do zadku, naklonit si je, získat jejich přízeň, – kdo tohle dokáže, musí už být pěkné prase.

Parlamentní systém je vláda darebáků a mizerů nejnižšího zrna. Jen v krizových dobách, kdy zmatený dav neví kudy kam, mohou se dostat do čela parlamentních států skutečné osobnosti: Churchill, De Gaulle. Víc jich snad v moderních dějinách ani neznáme.

Za svou příležitost však nevděčí demokracii, ale Adolfu Hitlerovi. Kdyby on nepostavil kulisy dějin a neurčil hru, neměli by si kde

zahrát. V pokojných dobách demokratického míru by je nikdo nepotřeboval. Nikdy by se nedostali k moci – na to nebyli dost průměrní.

V očích světa by zůstali neznámými občánky jako všichni ostatní.

Velký je ten, kdo vede velký spor (Shakespeare).

* * *

Velkou vymoženost shledávají intelektuálové v občanských právech a zejména svobodě slova, která jim umožňuje se „projevit“ a „seberealisovat“. Místo boje nabízejí člověku pokojnou „diskusi“.

Svůj mizerný exhibicismus tito žebráci povyšují na stěžejní společenský problém a státy podle něj rozdělují na demokratické, kde se žije radostně a příjemně, a totalitní, kde se pláče a úpí.

Protože lidovému člověku chybí schopnost se vyjádřit o obecnějších skutečnostech i schopnost chápat úvahy o nich, nemá pro něj svoboda slova valný význam. Demokratičtí intelektuálové se často rozčilují, že lid nemá pochopení pro jejich boj za občanská práva. V tomto případě se musíme lidu zastat. Nelze mu vytýkat, že není ochoten se angažovat pro cizí zájmy.

Prodává-li se člověk jako zaměstnanec a otročí-li osm hodin denně, musí se mu jevit svoboda slova i ostatní občanské svobody jako podružné problémy. Je-li o trochu větším otrokem, než by snad mohl být, co už na tom záleží?

Svoboda slova má význam pro umělce, některé vědce a žurnalisty.

Co se týče umělců, nutno si položit otázku, kterého jejich typů se svoboda slova týká.

Umělci prvního typu, oběti umění, tvoří svá díla, aniž by se zajímali, zda mohou být nebo budou publikována. Ať tak či onak, stejně jim nikdo nerozumí.

Nesvoboda slova má tedy význam zejména pro umělce druhého typu. O těchto lidech jsme řekli vše potřebné. Jsou to obchodníci, jejichž tvorba je konjunkturální a má dočasnou, tedy žádnou hodnotu. Jejich svoboda není svobodou kultury, ale proti kultuře.

Hlavní branže používající svobody slova jsou žurnalisté. Svoboda slova je co do rozsahu především svobodou žurnalizmu.

Žurnalisty dříve slušní lidé opovrhovali. Právem byli považováni za sprostou, zbabělou a prodejnou pakáž. Jejich věčné čmuchání bezcenných každodenností, psí podřízenost chlebodárcům a zároveň luze, lačné hloupých senzací a novinek, neustálé opakování, co kde která politická nula na nějaké idiotské návštěvě u druhého podobného kreténa řekla, kdo kde spadnul pod auto nebo který módní šampión se vyznamenal sportovním výkonem, slušného člověka hluboce odpuzovalo.

Vzpomeňme jen Comtovu l´hygi`ene cérébrale nebo Thoreaua: Co je nového? Spíš bychom se měli zajímat o to, co nestárne.

Dnes se žurnalisté stali úctyhodnými osobnostmi.

Změna v postoji veřejnosti k nim nastala změnou samotné veřejnosti. Obecné mínění vytvářejí stále sprostší společenské vrstvy.

Žurnalisté si našli novou, širší veřejnost, vytvořili nový pojem veřejnosti. Mizerové chválí mizery, hlupáci hlupáky.

O změnu v hodnocení své činnosti se zasloužili také žurnalisté sami. Svoboda slova jim dala k dispozici všechny prostředky masového ovlivňování.

Liberalistické svobody pro všechny se nutně stávají svobodami pro nihilistické řádění davu a nesvobodou pro každého, kdo k němu nepatří.

Umění musí skoncovat se snahou o vyjádření moderního člověka a jeho doby. Musí se naopak vyjádřit proti tomuto člověku a jeho době.

Vzdělání se příliš rozšířilo.

Mělo by se v budoucnu velice pečlivě uvažovat, koho naučit číst a psát.

Bude nutné skoncovat i s knihtiskem, aby to ani elita, která bude umět číst a psát neměla lehké a neutrácela čas idiotským louskáním nesmyslů a vycpáváním si hlav bezcennými „informacemi“.

Kdo chce číst knihu, ať si ji opíše.

Kdyby nebylo knihtisku, nikdy by se nemohla tahleta beletrie tak abusivně rozvinout. Nikdo by neměl sílu to žvanění opisovat. Autoři by byli donuceni k maximální úspornosti.

Dnešní člověk vyplňuje svou vnitřní prázdnotu balastem slov, přežírá se hloupými příběhy a bezcennými zprávami, které vzápětí zase zapomíná. Každý den je mu v bohatém sortimentu nabízeno nové krmivo.

Je marné mu vysvětlovat, že má větší cenu číst stokrát jedno hodnotné dílo než jednou sto pitomostí. Neví už, co je hodnota.

Věčně se smolí nové příběhy. Nač příběhy? Každému by měl stačit jeho vlastní příběh.

Intelektuálští poskoci ve svých veledílech s pokorou věrně zobrazující něžně nevinnou duši hmyzího člověka, citlivým perem zachycují jeho nejvýš subtilní emoce a imprese, nemluvě už o jeho vynikajících a vznešených „myšlenkách“.

Literatura vstoupila do služeb davů a jejich představ o světě.

Jak krásný člověk je Hemingwayův rybář, jak silně dovede toužit a poeticky snít, hlavně o fotbale, jaký to nádherný zjev, vskutku potěcha každého demokrata. Sisyfos dnešních dnů.

Prosťáček považuje sám sebe za vysoce kladný typ a trvá na tom, aby tak byl zobrazován i v literatuře.

Protože vládne, je třeba mu vyhovět.

Tak se předmětem literatury a umění vůbec stávají stále ve větší míře obyčejné problémy obyčejných lidí.

Z jejich každodenních všedností se dělají „dramata“. Například takový pitomec řídí nákladní auto. Jak vzrušující!

Obyčejný člověk je celým svým založením a životem obrácen na venek. Proto i literatura, která se mu má líbit musí být jako on, obrácená k povrchním vnějším a věcným záležitostem.

Moderního hrdinu ani nenapadne, aby bloumal jako Céline nebo Weiner s kručícím žaludkem po Paříži a lámal si hlavu s problémy života a smrti, smyslu bytí, svědomí, s lidstvem a světem.

Zatímco Modigliani chcípá hlady a Utrillo ztlučený výrostky se válí opilý ve škarpě, Hemingway s tučným kontem v bance předstírá chudobu a žije mezi nimi, aby je studoval.

Takové jsou starosti moderního hrdiny. Je dost chytrý, aby si dobře žil. Proč by měl být chytřejší?

Toť jeho největší objev a moudrost.

Má však také svou ctižádost. Kromě nacpaného panděra, elegantního životního prostředí a vymydlených pacholátek s čistotnou ženuškou chce být uznán za zjev mimořádně nesobecký a nezištný, estetický a etický, chce znít hrdě, být složitý a nepapírový.

A tady se právě zase báječně hodí jeho práce, ta matka pokroku, jeho skromný, ale potřebný a společnosti prospěšný příspěvek k výstavbě nejblahobytnějšího mraveniště, jaké kdy spatřil vesmír.

Hrdiny dnešní literatury se stávají rodinní pečovatelé, prostí pracovníci, budovatelé se svými hmyzími problémy.

Já už mám dost lidí, co umírají pro myšlenku. Nevěřím na hrdinství. Mne zajímá jen jedno: aby člověk žil a zemřel pro to, co má rád.

Takto se nechal slyšet Camus. Právem zahynul při automobilové nehodě, dokonale civilně a antiideologicky, následuje tak tisíce svých spoluobčanů, kteří také podle svých nezadatelných práv žijí a umírají pro to, co mají rádi: pro automobil.

Přibližně stejný počet osob, které zahynou v pouhé Francii o jediném víkendu na silnicích, tvořil v osmdesátých letech v Rusku dějiny.

Byli to ovšem teroristé, kteří se dopouštěli „násilí“. Potrpěli si na myšlenku a heroismus. Zorganizovali sedm atentátů na cara.

Antiideologičtí civilisté se soucitné usmívají jejich bláznovství. Demokratický občan, který se rozumně nechá zabít na silnici podobně jako anonymní prase na jatkách představuje zřejmě podle nich mnohem hodnotnější lidský typ než nějaký praštěný anarchista.

Civilismus je nejubožejší předsudek moderních intelektuálů. Jak úzkostlivě dbají, aby se nezapletli do sítí nějaké ideologie! Přitom v té nejpitomější z nich vězí až po uši.

Každý blb má právo na seberealizaci čili na realizaci své blbosti. Toť kvintesence jejich antiideologie.

Škrabalové se mohou přetrhnout v úslužnosti davům.

– Rudolf Jičín –