666

Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo. Několik poslanců bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden „mluvil“. Přítomen byl místopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.

Nyní jsem viděl neblahý osud v podstatě této instituce vůbec.

Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy volán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?

Anebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento úkol spočíval v umění vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?

Je neschopnost vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?

Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost?

Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy?

Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většin a ne z hlav jednotlivců?

Parlamentní princip většinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfu a hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn v dnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.

Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat z politické činnosti, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právě tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho.

Čím nepatrnějšího ducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji mu vlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vděk mazaností vesnického rychtáře a dokonce vidí raději tento druh moudrosti než tu, jíž slynul Perikles.

Velcí duchové budou odmítat být biřici lidí neschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.

Nejniterněji však odpovídá tento vynález demokracie jedné naší vlastnosti, jež přerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti.

Podívejme se na jednoho takového politického rošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání. To je také hlavní důvod, proč je takový druh politické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč ho nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobně převzít zodpovědnost a hledá úkryt, je zbabělý lump.

Neboť jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže. Je vždy pouhou zástupkyní hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinské rozhodnutí.

Avšak čím menší je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povoláni dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou muset čekat, až přijdou konečně i oni na řadu; stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojí před nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uvážení dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsou vděčni za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních.

Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítele nenávidějí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami.

Stejnou měrou klesala velikost „státníků“, až konečně zůstal onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřena a uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj. provádět ty nejpokleslejší politické obchody.

Neexistuje žádný jiný princip, který – objektivně vzato – je tak nesprávný, jako princip parlamentární. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě na způsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickým názorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.

Ať už výrazem „veřejné mínění“ označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen v nepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledek nesmírně důrazné a vytrvalé tzv. „osvěty“. Podobně jako je konfese výsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba náboženství jen dříme, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy až zcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.

Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně; za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, nežli se prostřednictvím voleb „objeví“ skutečně velký muž.

Tady však hlasuje pět set lidí více než skromného formátu o nejdůležitějších záležitostech národa.

A podle toho ta politika také většinou vypadá.

To však neznamená nic jiného, než vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv předpoklady.

Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o „hlavy“, nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu.

Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: „Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne.“ Ostatně nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.

Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromáždění moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul.

Toto zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk je musí nenávidět.

_____________________

– A. Hitler: Mein Kampf –