666

Vážený příteli!

Abych učinil jediným thematem tohoto listu Vaši karakteristiku, k tomu nejsem dost silný; svou osobu, – ne dost nestoudný; rozbor Br. Karam., – v náladě ne dost německé, tajné; blahobyt českého národa, – liška stejně chytrá, jako jste vy vesměs v tomto bodě hloupé ovce; páté thema, jemuž měl jsem též v úmyslu psaní toto věnovat: Marešovo prohlášení v Př., není toho hodno. I rozhodl jsem se traitovat zde celé to patero: vyhovím přání Vašemu, v jirenské zastávce vyslovenému, a bude to nejsnažší: někdy je lehčí nésti břemena dvě než jedno. Budu po všem poskakovat pêl-mêl, snad Tristram-Snahdyovskou, odkládající, protivnou manýrou, – až jak se to vyvine…; fejetonistní tlach to bude, smrdutý a hloupý… Než co činit? Abych psal duchaplně, k tomu nejsem teď ani dost šťastný ani dost nešťastný a vedle toho také ne dost duchaplný. Svatí lidé nemají talentů. Ale i vůl si někdy pitvorně zaskáče jako kozlík, hříbě, Shakespeare, Nietzsche, Březina, Ariosto, Grabbe, kočka, Sulla, tygr, všichni „velcí“ komponisté a Paganiniové, pes, má žena Ziata, má dceruška Natura, žena vůbec, opice, kaskády hydrargyrum, obláčky na nebi, Bůh a ostatní duchaplná zvířata. Kdo skáče, kdo tanční, snadno a často se usere, kdo se směje, nevyhne se sprostému řehtání… Smrdí-li dopis tento, co na tom? Hovno také smrdí! Člověk jest jitrnice nabitá hovny a jitrnicí nabitou hovny zůstane, ať snaží se sebesměšeněji být čistým, vždy ctnostným, vždy noblesním; všechny očišťovací snahy jsou jen stupidním maskováním hnilobného vnitřku – tím smrdutější hromadí se pod maskou evaporace, – příklad žena; jsou jen pštrosí procedurou, – zatajeno není zahlazeno; jsou jen omýváním hovna, aby bylo čisté, – teprve pak bude po jeho špíně, až z něho nic nezbude; ceterum autem censeo, animalitatem esse delendam, – musí být refrén filosofie. A za každým estetickým soudem musí volný duch slyšet chrastění otrockých sociálních řetězů. – A že to tlachání, toho vinu nesete hlavně Vy, strejčku: v minulém roce, kdy jsem měl do styku s Vámi všechny svaly hojivě povolené, stal jsem se radoteurem. Horším než kdo jiný následkem přirozeného reagování psa od řetězu se utrhšího: Klotho dala mně zámek na hubu jako dobrému imperátoru Wilhelmu jeho smysl pro švandu nemající národ. Cítívám teď někdy vzteklý hlad vyvrhnout všechny své vnitřnosti na pospas všem těm psům a prasatům, – ještě párlet a snad „Mund ich bin geworden ganz und gar“: Niet.; „wahrlich, es ist schwer zu leben, weil Schweigen so schwer ist“: idem; neméně těžké je, na mou duši, z téhož důvodu zdechnout! Ale pomalu: Atropos vyndá mně zámek z pysků…
Nesmysl je Hamletovo: „ostatek je mlčení“; smrtí teprve zahajuje se éra patřičného mluvení, vylití duše, zde až na dno promrzlé, z břehů. Tam je jarní království volných triumfálních toků: paralelnosti; tento stupidně přeplněný svět transvernosti je klukovská nedisciplinovanost, ordinární cpaní se školáků ke zpovědníku, generální rozsviněnost. Jest entre nous, inkarnací jistého boha, jenž vsadil se v opilosti s kolegy svými, že vypracuje v komoře nábytkem, blechami, lidmi, štěnicemi, rámusem přecpané pensum své stejně dokonale, jako oni v etherných svých sálech; prohraje, prase ožralé, třeba heroičtí mezkové pomáhají mu sebevíc, prohraje jistě, pakliže nevyhraje. – Ale co v Postmortálii je ctností, u nás neřestí; ušlechtilý mlčí vždy. Ale já jsem teď vůbec zdemoralisován jak svině. Už ani ve sprosťáctví nemám zálibu… A má přání!… Ještě nedávno mohl jsem napsat: „Stykem s filosofií stala se přání má mírná, sladká, laškovná; co lidi vábí jako psa pečeně, mne jen jako stříbrný obláček v azuru; padá-li za obzor, co na tom? místo něho četné jiné tiše se lesknou v zenitu… Ale právvě přání lidská nejušlechtilejší, např. ‚něco velkého v tomto životě vykonat‘, pozbyla pro mne i této obláčkové svůdnosti: je strávila sluneční  blízkost mé eternitní filosofie. Jak mohla by třeba myšlenka: ‚blažeností musí se vám zdát vtisknout ruku na vůli tisíciletí jako na lejno‘, – pardon – ‚na vosk‘, povídá Nietzsche, – jak mohla by lákat toho, kdo nezapochybuje, že jednou, – jako dříve již nesčetněkrát, – pokynem vůle s bleskurychlou sukcesí bude zhasínat a hned zas rozžehovat legiony konstelací, jako stiskáním knoflíku elektrické lustry?… Nejabsolutnější skeptik, jsem fanaticky věřící; ale toť pravé zdraví výšky ducha, toť má ‚divoká skepse‘, toť budoucnost lidstva, toť božskost, jež může si dopřát přepychu bezmezného pochybování a spolu bezmezné víry, stojíc destilovaně logisticky nad obojím, nade Vším…“ – Avšak i zde byla, eheu! pravidlo potvrzující výjimka: přání jež mělo trochu hutnější, než oblačnou strukturu: ony objekty, o nichž jsem Vám loni v září mluvil. A dnes, dnes nastoupila na místo jeho tužba ještě hutnější, bezectná: být v Ouvalech domácím pánem, po případě i hoteliérem. Takovou vyschlou šťávu hroznů, o nichž pěje Břez., takovou hnojnici chce se mně teď píti… „Mé touhy“, ne sice kající, ale smějící se, šly nedávno ještě „v rodné výše“: idem, – a vskutku! v pěkné výše!… Konečně rozhodl jsem se, nevím proč! že přestřihnu šňůry těch balónů, aby mne dočista nevynesly do těch výší ven z toho ne sice pro mne slzavého, zato tím více smrdutého údolí. Odletěly prozatím – a co vše vevalilo se do uprázdněného prostoru! Jako když po odchodu lva od nedožrané žirafy sesypou se na ni supi, šakalové a hyeny, jako když do korunovačního sálu po skončených obřadech vtrhne armáda podomků a děvek se smetáky, košťaty, onucemi! Za života vážený měštěnín, po tomto putování – žena! Řekl jsem Vám posledně, že budu nosit červené kravatty, protože připomínají mně ženské šátky na hlavě a blůzy, abych aspoň něco s tím zbožňovaným, božským ksindlem společného měl, abych se tak pokud možno k jeho výši povznesl. Ale postmortální aspirace mé, smělejší jsouce, dále než k blůzám a šátkům krídla svá rozpínají. Chci se stát 22letou dámou, zplnoletněnou už, volnou a bohatou, interesantní a krásnou, s bledým, trošku nazelenalým, tajemným, démonickým, římskonosým obličejem, hysterickou a migrénovitou, hubenou, s velmi tenkýma pažema, ale plnou, kulatou zadnicí; její výmě (semeno – símě, temeno – týmě) musí být dojemně řídké, vyschlé jako řečená šťáva: Bř.; ale spokojil bych se i s ňadérky hodně, zato hodně tvrdými; dále budu musit býti tribadkou – další vymyká se sdělování; hlavně však nutno bude, abych měl kundu náramně těsnou, takovou, víte? stydlivou, takovou perversní, jako by zácpou trpící, by mrdák byl sevřen v ní bolestně. Pardonujte toto slovo, jehož autorství si reklamuju; není sice krásné, zato však ryze české a výstižné. Volba slova převelice zde obtížná: „pennis“ z patriotických důvodů nikdy bych do huby nevzal, až budu tou dámou! stejně „genitalia“, třebaže to slovo přímo vznešeně znějící a výraz genialita připomínající; pohlavní úd – toť hloupé odporně prudérní, a žádné pojmenování, – jako bychom místo „oko“ říkali vždy: ústroj k vidění; „moudě“ – slovo to jinak poctivě české a nejsympatičtější, – je souborným názvem, myslím aspoň, pro mrdáka a pytlík; exprese „čurák“, „cymbál“, „píšťala“, „ocas“, „třapec“, „pták“, jsou hloupá a hnusná; zamyslí-li se člověk nad verbem „přirození“, skončí jistotně tím, že posere se smíchem jako sám pan Ježíš Kristus; kdo však vysloví slovo „pyj“, je svině, které jen hned za to držku roztrhnout! pamatujete na náš výlet do Bráníka? pod plotem ležela 14 dní stará zdechlina psa: Vy vylezl jste na plot a oběma nohama skočil jí na břicho, takže se, chuděrka, i po smrti vyblila; Vy ochutnal jste to, – a přísámbůh necítil jste přitom takový hnus jako já, slyším-li „pyj“, slovo přeoplzlující oplzlost samu! Nuže tedy ženou chce se stát tento, kdo před několika lety ovládán byl nadějí, že hned po posledním dechu stane se čistým stavem Boha, který byl jím – – Ty doby!…
V očích se mi zatmělo, takže musil jsem usednout, když 1911 spatřil jsem po 3/4letém odloučení od kunratického lesa svatá místa mezi Libuší, Dvory, Lhotkou a Cholupicemi…, místa, která čarovně slila se v jedno strašidelné tělo s přečetnými okamžiky božskosti, hodinami hřímavé slávy a letu, týdny vznešenosti let 1907 až 1911, — kdy mé já v Já Věčného Vítězství, Summi, Všeho a Jediného, Nihilentis přešedší, nezměrně vysoko nad světem světla i myšlenky se vznášející, vše jen za kusy Své vlastní Záře považující, jen Sebe samé v Sebeobjetí afirmovalo, vše chtějíc, protože nic již nechtějíc, vše féericky mimo sebe vidíc, protože v sobě… R. 1909, v pátek 13. srpna, — duae negationes fortius affirmant! — to bylo, když v lese „Kamýku“, ve mdlé, dusné záři řídkým, bílým závojem obestřeného 4 1/2hodinného slunce, vyzářila ze mne, po 2letých nábězích, nejsmělejší, nejstrašnější, nejvyšší z myšlenek, jež člověk kdy měl: být již v tomto životě  v podstatě vskutku a cele a plně, Deus, creator omnium! již zde v podstatě jednat, jak On jedná v nejryzejším svém stavu! — a spolu poznání, že cíl tento, pro každého dosavadního člověka non plus ultra šílenství, je zcela samozřejmý a dosažitelný ve smyslu mého aparentismu, existimismu.., — a ovšem egosolismu. — A od té doby držela mne tato myšlenka myšlenek v démantovém zajetí a bude mne držet věčně a já Ji!* (*„Singulární pološílenec, polozločinec,“ řeknou polovolové, polopsi, singulární jako moucha domácí, „jak to, že největší duchové lidstva na tu jeho „nejvyšší myšlenku“ nekápli?“ Pah! největší duchové, tento řetěz galejníků, k sobě navzájem a ke galéře řetězem připoutaných!… Dřív či později budou myšlenky mé: divoký skepticismus, absolutní nihilismus, logismus, ludibrionismus, kontradikcionismus, efrenismus, egosolismus, oneirismus, absolutní Egodeismus etc., s nekonečností aspektů, které se s výší jejich otvírají — nad zemi hřmít jak žádný dosud uragán nehřměl. – Dovedete patřičně ocenit otevřenost, s níž vše sděluju?… Ostatně nečinil bych tak, kdyby mně teď nebylo vše lhostejno.) V bájný květ nejvyššího kladu, volnosti, agresivity, rozvila se tenkrát přízní spirvedlivého osudu má laboriosní existence, předurčena hlavně k defensivě, orání v granitu —: k monstrosnim bojům s neuchopitelnými příšerami, lidem vůbec neznamými, jimž však jednou, až zavládne pravá svědomito a poctivost myšlení a opravdovost a suverenita vůle, polovice lidstva podlehne… Řekl jsem Vám již, kdo jsem: první zábřesk Nesmírného Dne, jeden z avantgardy přicházející a daleké armády antropotheity, jeden z četných snad ptáků, kteří v únoru ještě daleko na sever přilétaji a šmahem časně hynou; z paradoxních jen oráčů, jiným sklizeň a slávu připravujících, sebe téměř nikdy nerozluštivších, svůj dosah a význam nepoznavších, za špatné, chorobné se zaměňujících, své tajemství a poklady do hrobu s sebou beroucích… — Tedy: do království božího vkročil jsem jen očima, ne nohou však… Cíle svého: perpetuovat, organicky si inokulovat boží stav, jsem zatím nedosáhl, — hrom mně do hloupé palice prašti! tisickráte držel jsem to už zrovna v hrsti, od Adama neměl nikdo takové příčiny k vzteku! Předčasná vůle má našla špatný nástroj v myšlení mém, k jiným průpravným bojům odsouzeném, jimi zchaotisovaném a rozdrásaném, jako Alexandros ve své armádě v Indii, když chtěl dobýt svět… A několikaleté zběsilé, vše znásilňující útoky (můj čestný titul zní: Invitae stuprator Minervae) zesílily oslabení a rozvrat; prašivá soldateska jala se plenit stany imperátorovy… Advesperavit… Prozářen sice, jako po západech takových ani jinak být nemůže, soumrak můj červánkem.., — i noc má byla by jen petrohradskou nocí, ale proč byt vespertilionem, možno-li stát se orlem? Advesperavit… Lůza, jaká nebyla by se směla u mne dříve objevit, navštěvuje mé zaneřáděné pokoje. Příšery z pekla bušívaji k půlnocím na má okna… Dračí setby vzcházejí. Výše mstí se za pokusy vystoupit na ně. A objevují se symptomy, Jako by můj starý, slepý pes: osud, nechtěl už poslouchat a aportovat. Víte-li pak, kmotře, proč neudělal jsem to, co za těchto okolností zdá se samozřejmým: jit si lehnout — ? Předně z pomstychtivosti: ó aspoň některé Rädelsführer mé soldatesky v okovech uzřít a umřít! Dále vzal jsem si k srdci Březinova cukrkandlová slova: „Kdo ze života odchází, podoben je nemocnému, jenž od lékaře nad ložem jeho stojícího ke stěně se obrátí“ (sic ferme). Namítl jsem si sice, že by mnohý zemřevší nemocný na živu byl zůstal, kdyby se byl k doktůrčeti vždy obrátil prdelí; že prací lékařovou je přečasto jen udržet pacienta nevyléčitelného, aby co nejvíce let na loži probrečel, prořval, prohnil, prosral do prádla; že Dr. Animální Život je pod dvojitou maskou: vrchní vampýří a spodní lékařskou, ve nkutečnosti nakonec přec jen první: příšerným vampýrem, vysušovatelem duší, že Bř. strhl sice masku prvního zdlání – ale druhé už uvěřil…; že tato jeho poněkud špitální a pudová filosofie s ne právě přísnou filaletheií považuje tenhle život-okamžik, život-mořskou kapku, s mořem v jedno splývající, za celek příliš v sebe uzavřený a hotový..; že není vůbec, ve věčné korelační undulaci, ztrát, že vše myslitelné se ve světě i jednotlivci zrealisuje, že tedy lhostejno, co se děje; že nutné je svatým, že vše, co člověka potká, po jediné úzké stezce vede k Nejvyššímu, tj. dosažení Všeho. Etc. Ale tu, za třetí, četl jsem, co Zosima, ideál Dostojevského, povídá: že nejnešťastnější ze všech duší jsou duše sebevrahů, že sebevraždinka je, — ó Empedokle, Lykurgu, Hannibale, Uticenský, Napoleone! – vrchol ničemnosti a že dle ruského mužíka je hřích za lotry tyto se modlit… A konsternován, cor contritum quasi cinis! zanechal jsem satanských těch myšlenek! Vzpřímilo mne sice Zosimovo ujištění, že přesto „odváží se“ přece jen za ně se modlit, — ale hned přerval radost mou záchvat ukrutného blití. Chcete-li, monsieur, spatřit všechnu možnou depravovanost ve foku, — v tomto „odvažuju se“ (sic aut peius etiam) ji máte: toť bájná eflorescence křesťanství. Jen v člověku, který je hovado: hovado rozumem, hovado citem, hovado pudy, může se vůbec vynořiti…
V ní a podobných je klíč k podstatě Dostojevského, této fantastické akumulace nejvyššího a nejnižšího. Začátečník v odhalování povah, nacházeje v D. to nejsublimnější: nejsmělejší myšlenku, propastné pohledy do duše, volnost ducha, suverénní smích a pohrávání si, zločinnost, cyničnost, výšlehy heroismu a divinity, pomyslí si, že má před sebou vznešeného ducha. Zaráží jej výjimečný, eruptivní ráz projevů těchto; ještě více, že Dostoj. aspoň na oko, málo si je cení, jim se vysmívá a nadává; napadne jej dokonce, hledí-li člověk ten na to, co mně platí za nejlepší a čeho je přece sám schopen! s hůry: „nedostoupil snad nějakých vyšších, mně neznámých oblastí duše, — nějaké mystické všelásky např. — ?“ Bloudě dále pralesem D. je konečně zcela desorientován. Ale pak ukáži mu pravou cestu, po níž kráčeje může jej obhlédnout a vyznat se pak v něm, ony bezedně nízké projevy (snad bezedně hluboké, he?), hnusné víření podzemních, zvířecích afektů a instinktů je základní tóninou D. psýchy. „Tvář D. je na prvý pohled tváří obyčejného človeka“: J. Brandes; velmi pravda! skvostný důkaz neocenitelné pravdymluvnosti fysiognomiky! „Již tváří svou odrážel se D. ostře od svého okolí“: Soňa Kowalewska; současné i to musí být pravdou: „Un sauvage plein de génie“: nazval Voltaire Shakesp.; — „Lump plný génia“ možno nazvat D. Canaille, která je „per naturae lusum“ velikostí; gigant se zvířecím, přiblblým obličejem; vrávorající vulkán, nejvíce bahno chrlící (reminiscence na sen: strašlivě soptící vulkán ubírá se rovinou, potáceje se přitom docela jako ožrala, — neskonale komické to bylo!), bahno, jímž křižují blesky. Divem zrodila želva orla; divem nevytáhla dosud, když už se to stalo, výška D. spodinu jeho k sobě, divem nevysušilo slunce dosud ten močál! D. jest asi nejsingularnějším fenoménem spolubydlení bahna a blesků; analogické zjevy podobného nadbytečného stýkání se extrémů: Březina, Kristus; fundament onoho je úžasná antimužná měkkost citová, nad ní však, v některých ohledech nejmocnější, nejmužnější poznání; fundament Kristův zdá se být synthesou Břez. měkkosti a Dost. ordinárnosti, — nad ní však nejhrdší pocit vlastní božskosti, jaký kdy v historii dosažen. — Ovšem mají pravé elevace Dost. ráz nemoci, jsou vratké, protože v sebe nevěřící… Nutně nabyla konečně v D. vrchu nízkost: křesťanskost. Nabyla vrchu, ale nezavládla: všemožně jí heterogenní živly prováděly i dále ne pod ní, ale vedle ní svůj opičí rej v tomto infernálně rozrytém, rozbitém člověku-nestvůře, který byl jen nesynthetický l’amas… Z podobné lůzy nevyjde nic, co by nebylo vymláceno; zdá se, že každý má právě takový osud, jakého třeba, aby byl v tomto světě co nejvíce jako kůň využit —; proto byl D. po celý život osudem bit. Kdyby byl býval šťasten, byl by se z něho stal asi obyčejný hýřil, ochlasta a excentrik. – –
L’amas, hluboce vnitřně nedisciplinovaný neřád je podobně jako Dost. Antonius Paulus, nebudiž zaň zaměněn Aemilius Paullus, římský konsul; ten, o němž mluvím, naprosto není Říman, zato však muž na výši modernosti stojící. Jemu, dle slov Palackého o Češích: „darů a zárodků spanilých udělil jest Bůh Sabaoth“; darů rozumu, citu a vůle. Ale on neví, co s tím dělat. Vše v něm, není více to nejlepší, děje se mimo něj; své nejlepší, stejně jako Dost., necení, nezná; kde vybleskne z něho něco vzácného, vskutku! on za to nemůže! je dosud intelektuálně nepříčetný. Jeho vlastnosti nejsou srostly, ba ani stmeleny: leží v něm na sobě jako sirky ve škatulce; zatřeseme-li jím, šustí proto, chřestí, chrastí všechny vnitřnosti a kosti jako ve Filipu II.; není organismus, jest jen nános, futrál, magacín, souborné pojmenování, abstraktum: misto co by měl být bochník, jest jen hromada tisíců drobtů. „Jen rendez-vous osobností, neosobnost“: Niet… Pěkný exemplář „aus dem Lande der Bildung“, kteréžto kázání Zarathustrovo předpisuju mu jako jeden z medikamentů. Ja ohnivý svými částkami, ale jako celek vlažný; nemá dosud zásad; projevům jeho schází Wucht, nedovede se zakousnout, — pokroky, jež nepopíratelně činí, daleko ještě nepostačí! má vášně, nemá Vášeň, má myšlenky, nemá Myšlenku, má energie, nemá Energii. „Chce pracovat n kulturních statcích národa“: Mareš, a je „chtivý žíti bohatě“, jak tentýž krásně a libozvučně praví. Je pole úhorem ležící: dost klasů na něm ze zrní, předešlého léta řádnými předky jeho zasetého a při sklizni roztroušeného vzrostlo, ale jaká bude úroda? je armáda bez vojevůdce: co zmůže, třeba sebelepší jest a četnější? Co především potebuje, je vojevůdce: jednu, jednotící vůli, vše organisujicí a k cíli vedoucí. Vše, co v něm jest, vzdychá po pánu, — ale ne po Pánu, — jeť Antonius Paulus venkoncem bezbožný ničemník. — Co činit? Na štěstí velle discitur… Jindy! Ostatně „Siehe jeder wie er‘s treibe!“ Goet. Jen tolik, že jako Dost. potřebuje A. P. především bití. „Nejrychlejší kůn, který k dokonalosti donese, je utrpení,“ povídá Angelus Silesius nebo Meister Eckhard. Den co den, půl roku, měl by A. P. být přidržen, aby polykal andělíčky, jako pekaři, kteří ve středověku byli takto ztrestáni, že přidávali sádru do mouky. „Cožpak nemám trápení i bez toho dost?“ řeknete. Ale obvyklé, zvláště dnešní vysilující trampoty životní jsou špatnou kobylou na cestu k dokonalosti: vysušujíce a odpravujíce duše berou jim sílu, by z poučení, jež skýtají, profitovaly,  – podobny kriminálům, česky sušírnám duší a těl, jež úplně nahradily starou blahoslavenou pětadvacítku a běhání ulicí… Tak je to, très ingénieux monsieur, z něhož taky stane se ingénieur — hrom do toho! chtěl jsem napsat něco vtipného a napsal jsem takovou plochou hloupost! Proč se jen, abstraktní jako zemřevší pavouk vyschlý a zeskelnatělý světec, repetím pořád, kam nepatřím? Ale ach takoví byli lidé odjakživa! — co máme, nemáme vlastně, jelikož se z toho netěšíme, a co nemáme, máme, neboť přání je per mundi ludibriositatem už cílem, už dosažením cíle, — „účelem sebe“… Odjakživa např. „géniové činu“ vášnivě tropili neplechy v literatuře, poesii — nejslavnější příklady: Richelieu a Fritz, ale i Sulla, Caesar, Buonaparte, Bismarck, Karl Hermann Wolf, jenž napsal: „Lichotím si, že mám spisovatelský talent“, Christian De Wet, — ten, co po vojně v Paříži řečně pravil: „Já nejsem Napoleon…“. A naopak zas „géniové myšlenky“ a horlivostí ještě větší a slávou ještě menší dělali pořád do politiky, tak Petrarca, Dante, Machiavelli, Bacon V., Milton, Byron, Voltaire, Hugo a největší ze všech: Tomáš Garick Masařík, jenž, proniknuv v Konkrétní logice k sa- mým mezím lidského ducha, dal se, aby doplnil myšlenku činem, na politiku a rozvinul zde vítěznou, napoleonskou činnost, důstojnou, mehercle! činnosti jeho filosofické. Rovněž pak mravný Mareš, rector maňifik! Uspokojení nedošed ve fysiologii, kterou tolika nesmrtelnými objevy a myšlenkami neobohatil, dal se na filosofii, apoštolství monismu, pak na politiku, — národe! ecce Dominus venit! Rorate coeli desuper! — a konečně stal se i bel-espritem: Když dopsal své provolání do Př., aspoň 20krát přečetl si duchaplné antithesy: očista — nečistou, čestná místa — nectné úmysly a prskavku: „rozvěsit po novinách a vybílit na slunci veřejnosti“. Posléze, se zářícíma svýma psíma očima, hladě si kozí bradu a pleš** (**Portrét jeho jsem neviděl; ale podle toho, jak si jej představuju, nemá-li, měl by mít pleš, kozí bradu a oči jako náš Vořech. – Podotknete snad: „Jak můžete mluvit o jeho spisech, když fysiolog. vůbec, filosof. téměř jste nečetl?“: Mon cousin, co bebceš? Nutno-li ke konstatování: toto jest hovno, — aby je človék celé rozšťoural a analysoval? Postačí jeho kousek vidět, ba jen cítit. „Efracto demum sacramento, crede semper et memento: tantum esse sub fragmento, guant toto tegitur.“ (Lauda Sion. Scti Thom. Aq.) — Ostatně už z toho, že se jmenuje Mareš, následuje, že je to Lumpenhund; už i když jsem byl chlapec, bylo mně k blití, když jsem to jméno slyšel: tak daleko mi sahala clairvoyance!), zabručel: „Jaký to esprit! jaká obrazotvornost! Čtouce to pomyslí si čtenář i čtenářka dozajista: „Muž tento, kdyby chtěl, oslnil by svět ohňostrojem ducha svého, on však pohrdá trpytnými cetkami a tretkami, muže přísné vědy nedůstojnými!“ – Ó rektore velkolepý, proč nezůstáváš věren manželce své: počestné vědě fysiologické, které dali tě vyučit, manželce ne sice krásné a trochu omezené, tězkopadné a koktavé, ale tobě věrné, tebe milující! Proč, dědek jsa plešatý, za nafintěnou běháš běhnou, která jen šasky z tebe si tropí a šaškem tebe v očích všech lidí činí? Ó proč je ti činnost tvá odborná odporná? A proč aspoň nezůstáváš při fysiofilosofii své, lépe: mudrujicí fysiologii, zklad nemožno již tobě, zakořenělému, boty vyndat? Tvé spisy fysiofilosofické zrcadlo jsou zajisté světa: je v nich to nejvyšší a nejhlubší, jádro světa a Pratajemství, tj. nic. Hluboké pak jsou, jako když kočka vychčije se na záhon. Sloh jejich švarný jest a ravisantní, — jako díra do prdele. A jako prý styl všech velkých spisovatelů objektivní jest a neosobní, tak i styl tvůj jest naprosto neprofesionální, o nějaké personalitě vůbec nesvědčící. — A kam se to řítíš, velkolepý muži, jenž proslulý jsi mravy svými korektními, neporušenými, imposantními, že na stará kolena cizoložný z tebe stává se záletník? Ty, ajta! důkazem jsi živoucím, jak lživé je tvrzení některých nemravníků, že jen chudí duchem lidmi mravů bezůhonných, lidmi jediničku z mravného chování zasluhujícími býti mohou! Smrade profesorská! Dosti žertu! všecka trpělivost přestává, kde vidím podobně korektně namalované nuly, pakáž to neřestnější než neřest sama! Náležejí do téže kategorle, kam sorta školáků, nejmravnější vždy ve třídě — škola a občanský život, známky z mravů a občanská bezůhonnost: tatáž blbá morální, otrocká face! „Il y à parier gue toute idée publigue, toute convention recue, est une sottise, car elle a convenu au plus grand nombre“: Chamfort, — což je bezmála už nejzločinnější věta, která kdy byla napsána; afor. z mého spisu: „Vše, co lidem platí za čestné, je nečestné, vše, co za nečestné, je čestné.“ Mareš náleží, z hloubi vzato, tam, kam Don Oktavio Grabbeho: přibližně: Leporello (informuje o D. Okt. svého pána): Je to hezký pán s jemnými mravy, bezúhonné minulosti, vždy pěkně oblečen. – Don Juan (vskočí do řeči): „Atd. Gibt nie Anstoß, dobře konversuje, dobře tančí, dobře jezdí, šermuje obstojně a dokonce snad píše i ortograficky! Podobným padouchům vehnat kord mezi žebra — to nazývám nejkrásnějším ukrácením chvíle!“ Kdo má v sobě statečnost, má vždy více vražd na svědomí, kdo má ducha, je vždy „padouch“, v kom je kus génia, toho život jest „jediná výtky- a hanyhodnost“, — dost velká zásluha, že takový vůbec žije „in der schlechten Gesellschaft dieser Welt“: Schopnh., — kdo zde vyčítá či haní, je blbý dobytek, všechny občanské ctnosti jsou jen to, co se dobytku tomu libí, tedy něco dobytčího, v pojmu génius leží už, že každé jeho hnutí musí se stádu nelíbit, — v Marešovi nenašel jsem ani větu, kterou by nemohl rychle podepsat každý vzdělaný šosák, svině prasečí! taková vtělená ordinárnost chce restaurovat dnes národ! Proklamace v Př. je něco horšího než casus Šviha. Špatnost tohoto spočívala 1) v penězolačnosti, tj. nízkosti, 2) v ukrutném nedostatku ušlechtilého svědomí, jejž ukazuje zdánlivě jeho jednání, – co cítil, neví nikdo; ale proti tomu padá mohutně na druhou misku váhy odvaha, samostatnost etc., jež nutny byly k jednání u vůdce velké strany tak exorbitantnímu; mimo to má vše ráz romantičnosti, nebezpečnosti, monstrosnosti, krátce svůdné neobyčejnosti, jaká volnější, nemorální duši vždy dráždí, – mně je ten chlap celkem teď sympatický. Ale výpotek Marešův je hřích, plesnivý hřích proti duchu sv., „který se nikdy neodpouští“.
Naprosto nepřirozené a falešné myšlení, oděné, jako v šat z prken zrobený, ve sloh starých českých překladatelů Xenofonta a Demosthena: směšné — a jak politicky chytré! hnidopišství profesorské: inteligenti („v jejich středu byl doktor“) — „chytří“, — „moudří“, — „mravní“; blby „idealismus“: „český žurnalista dosud vzorem nezištnosti“; politické kreténství, před nímž nezachrání člověka ani prostudování 1000 sociologických knih, nemá-li v sobě žílu machiavellismu, napoleonismu, id est imoralisrmu, – en passant: scházela všem českým politikům, vyjma poněkud Havlíčka — vesměs nedopečení moralisté! Havl., en passant, byl jediná trochu scelerantní nátura, tj. předpoklad volného ducha a muže, — z důvodu toho nedám za českou literaturu ani šesták, — vesměs způsobné detičky. z nichž blil by i pes! Tedy: politické kreténství, nevidící směšnou dětinskost „očišťovacích akcí“, jejich a priori marnost a škodlivost; národ hnije — jaké mohutné síly z vnějšku bylo by zapotřebí, aby proces ten byl zaražen! – anebo musí se vyhnít, nemoc musí se vybouřit, má být jejímu léčebnému procesu napomoženo, má být – ať si to zní sebehrozněji v očích politického kreténa — korupce podporována! ale náš fysiolog chce nemoc léčit odstraňováním jejích symptomů, tj. medikamentů přírody: nastuzení zaražením rýmy. Etc.
Žmolek z prdele statného drvoštěpa větší ma cenu, než celá dnešní česká inteligence: tato hlavní příčina dnešní české hniloby, — vše, co povstalo po „idylickém“, ve skutečnosti však heroickém patriotismu českorenesančním, je dekadence! Proti dokonce posledním slovu Marešovy řeči při instalaci, nebo co to bylo za sajrajt, je čin Švihův malinkým jako „Petřín proti Himalajím“. Kdybych vždy v červnu, ve výročí dne, kdy p. Adolf Gottwald zaplatil mně po dlouhém upomínání tři kor. z dluhu svého, veřejně mu za to děkoval, jemu připíjel za to, jej velebil, vše vážně! co by si kdo pomyslil? že jsem buď blázen, nebo příšerný, nemyslitelný pes. Ale amen, amen, pravím tobě! děkovat Rakousku za pražský vysoký blbčinec je psovství ještě stokrát horší.. Člověk má při myšlence, že v národu českém něco takového je možno, ilusi, že musí ne mu v ten moment od myšlenky té bleskurychlou infekcí mozek metamorfovat v hovno. „Obvyklá zdvořilostní forma vůči panovníku“… Panovník kopl by takové psy nejraději do zubů, kdyby… „Všichni rektoři tak činili.“ Jen pro nejordinárnější zboží je to omluvou —: kdyby nebyl M. psí hovno, nýbrž jen pes, zřekl by se, — jsa mužem mravních zásad, ne machiavellistou a jesuitou —, raději — ne nvého c. k. kantorství, ale božího trůnu, než aby poděkování to pronesl! „Vyplynulo by nám z toho pohněvání monarchy a reální škoda“: Být ne lokajem, ale lokajskou livrejí, ne psem, ale pokorně se vrtícím psím ocasem, být národem-smradem, není ovšem reální škoda. Toto prádlo mělo by být vybíleno na slunci veřejnosti! Dnes se to ovšem, díky „úpadku radikalismu“, téměř už vůbec neděje; ovšem slunce nevytáhne z košile tlustou vrstvu hovna…, takové prádlo nejlépe hned spálit jako šaty postříknuté čingou americkou, — kdyby Češi nebyli národ-činga, nežila by ta sus scrofa magnifica déle než 24 hodin! Národ-činga musí se každou urážkou cítit zalichocený; směle mohu mu navrhnout svůj furismus. Nepochází to od „furla“, ale od „fur“. Furismus je hlavní můj prostředek ku povznesení blahobytu českého národa: je to učení, že národ xy má se pomocí patřičné výchovy, hl. dětí už, zorganisovat k velkostylovému kradení a loupení po celé zemi, zorganisovat se v gigantickou bandu brigantskou.„Dětinství, potrhlost, blbost!“ zvolá už teď kdejaký blbý dřevák. Messieurs, opatrněji! kdybyste mohli zout svoji hloupost jako dřevák, pak — inu pak předně obul by se do ní mamut. Za druhé pochopili byste, že loupení jest jediný prapřírodní způsob domáhání se věcí a spolu — extrémy! = sublimně sociální (anexe, výboje, válečná kořist…); že jen v ubohém středu mezi obojím: občanském životě, perhoreskováno je morálkou otroků; že práce však jeví se v nejsvůdnější, nejušlechtilejší podobě: postaviť se loupežník velkolepě proti celé lidské společnosti, a co více, i proti svým mocným podzemním, příšerným instinktům…; že je nejriskantnějším, nejstatečnějším, – vojna na vlastní pěst! nejsamostatnějším, nejtěžším, nevolnějším, – ergo nejčestnějším lidským povoláním, lépe jediným čestným přímým, mužným vyděláváním peněz; čemu se říká „vydělávání“ jich, jest jen vyžebráním, vyplazením, vyčachrováním nebo volím vydřením. Ta třetí pochopili byste řádně Senecovo: „quam multa fieri non posse, prisquam sint facta, indicantur!“ třeba „tarda magna proveniunt“: idem; že každá nová, smělá, geniální myšlenka musí se lidstvu zdát eo ipso směšným bláznovstvím, vždyť i Koperník, nožičky Galvaniho, drát Franklinův, hnis Jennerův, pára Stephensonova a pod. ubohosti zdály se být šílenstvím tomu věčně nenapravitelnému dobytku. Za čtvrté, že furismus není v podstatě, fakticky ničím zcela novým: bylo a jest dost výhradně loupežnických kmenů, – nemluvím o Římanech, Židech, Crnogorcích –; originální jsou pouze má adaptace idey té moderním poměrům a můj systém podrobností, který chovám v tajnosti. Za páté, že předpoklady Čechům nescházejí: co Čech, to zloděj, říkají, běda, i Francouzi. Za šesté, že národ ve furismu vyspělý stal by se nutně pánem světa, – udusil by každé vzepření a protest hromadami zlata; osmimilionová brigantská banda, – víte co to znamená? co zmohly by kupř. italské bandy o několika dekádách členů? jen 3, 4 spiklenci, mafisté, nihilisté? Furismus, systém to ekonomický, tvoří pěkný pendant a komplement k mému scaevolismu, systému to politickému, absolutně neodolatelnému: učení, že všechny osoby i korporace národu xy v cestě stojící, mají být v ohromných, neslýchaných dosud rozměrech zabíjeny. „Komplement“: neboť třeba pravdu má arabské přísloví: „těžší je zrnko olova než skála zlata“, zlato není přec jen zcela k zahození! teprve kde jde obé svorně ruku v ruce, rozestupuje se vše před národem, – ale co z toho může pochopit, může jen vážně vyslechnout moderní sociologický kretén! – Co příležitostí všude, všude k loupení! A jak jich lidé používají? truchlá otázka! Tak např. za mého pobytu v Landecku jezdily denně do Engadinu ohromné otevřené vozy na způsob letních tramvajových vehiklů, plné lidí ze všech pronárodů světa; z mnohých peníze na dálku smrděly; silnice vroubena byla všude ohromnými balvany a překrásnými skalními útesy; kdyby ta lůza ve voze náhle za jedním z nich uzřela úsí jen dvou ručniček, zaslechla: „ruce vzhůru!“, pak třetí pán, jenž by elegantně se skály seskočil, se smeknutým kloboukem k vozu přistoupil, o vyprázdnění kapes, půjčení prstenů, kufrů atd. zdvořile poprosil, zcela jistě nebyl by oslyšen.. Ó to ječení dám!… Silnice pustá je tam, z Landecku k nejbližší vesnici, k tomu tenkrát zcela vyhořelé, Prutzu (shořela jistě jen proto, aby k veršům na tamní hasičské zbrojnici: „Dem Nächsten zum Schutz, dem Feuer zum Trutz“, přidán být mohl třetí rým: „nechali jsme vyhořet Prutz“), jsou 2 hodiny, jen jedna krčma uprostřed; pár kroků od silnice lesy, nedaleko železniční stanice: jak snadný by byl útěk! nasledující ráno mohl by být celý trojlístek v Čechách, Francii, Turecku, – ať je někdo vypátrá! A nikdy se tam nic nepřihodilo, nikdy! Jako dukáty, zbůhdarma do moře jeden po druhém padající, mizeli do Engadinu všichni ti milionáři, lordi a princové, aniž užitek jakýkoliv přinesli… Krvavé ronil jsem slzy, že nemám dva chlapy k ruce… Ó canailie!… Co polí leží ve světě nevzdělaných! „L’agriculture manque de bras“, jak uvádí Flaubert ve svém skvostném a daremném „Le Dictionnaire des idées recues“… Dobré by ovšem bylo obranou lůzu postřílet; na každý způsob! nemohu přec jen upřít, že na krádeži je něco špinavého, – to třeba smýt krví; něco malicherného, – vražda dá jí však ráz grandiosity. Původ špatnosti je v tom, že člověk chce mít věci lacino, zadarmo; ne, vše nutno kupovat! mně však jsou k smrti protivné konvenční zlaté, niklové peníze, já uznávám jen minci olověnou a ocelovou, jako Sparťané… A pak ty dámy tam! ty byly jináč maňifik než ta činga kantorská! byly ještě víc maňifik než jejich diamanty. I odpůrce nekrofilie nepohrdl by zamrdáním si na jejich teplých dosud mršinkách… Nebo když by svíjely se v agonii. Ale nemyslete si, že Vás chci tím vnadit, byste mně byl v podobném podniku nápomocen! já potřebuju jiné chlapy! … A – co teď psát? co přilepit na tento psus?… Na mou duši, nevím, uvázl jsem na mělčině… Co? Mohl bych sice s dobrým svědomím skončit, pojednav již jakž takž o svých pěti thematech, ale chce se mně, vi inertiae uzenému ještě chvíli radotovat. Je mi narkoticky, líně… V černém okně září Seireios, – jako safír na prstíčku jedné lady v Engadinu… Seireios je Sirius, Velký pes, ale nemyslete si, že maňifik Mareš… Sejrejos, půvabné slovíčko, co? hnusná řeč, ta řečtina, kterou hnusný olej: Goethe, nazval „mistrovským dílem lidského ducha“, ačkoliv řecky neznal, třeba se ve Wertheru chlubí, že čte Homéra v originále.. Haj nýkaj helenikaj kaj hésaj barbarikoj syngrafontaj. – Mocně září do pokoje ušlechtilý římský Sirius fosforovou září, – vzduch prosycen fosforovým čmoudem… Teď octl se v malinké čočce okenního skla a zatřpytil se skoro tak jasně, jako Venuše… Nic platno, žena je víc, než muž… Sirius je manžel Denice, ze všech hvězd jí vyvolený; nejen zdánlivě pro nás, ve skutečnosti jest její choť! – jen zdání je reální… Sirius, mirakulósní hvězda! nepochopitelno prý, že ji vůbec vidíme! metafysická hvězda, která jednou těžce zasáhne v osudy lidstva! démonický Caesar nebeské armády: optické mlhoviny, v jejímž středu pohybující se plíseň, vegetujeme!… Rád bych dál o něm, ale umínil jsem si držet se jen pěti themat. A tak vrátim se zase k své osobě. A sice…
Budu vypravovat historii památného „cholupicského dne“, 1. října 1910. Neboť musím tyto dny stále naň myslit, chci válet se ve večerních červáncích upomínek a epismu, této doméně žvástu a jeho praotce a arcimistra, Homéra. — Nuže: koncem září 1910 dokonal jsem se zdarem, aspoň zdánlivým, vše, co mne po 1 1/2 roku saměstnávalo. Skončena vzteklá nelidská zápolení, všechna pensa oddělána; jako uzavřený účet ležel za mnou celý minulý život, na prahu nového jsem stál. Tenkráte měl jsem vytvořenu teorii, že dosavadní život můj rozpadá se na 4.vždy 8leté periody, ostře od sebe se lišící. I ustanovil jsem, že chci mít oktonium páté takovým a takovým: určil jsem každému jeho roku i měsíci určitý a přesný obor činnosti, význam i ráz; „tak to musí být“, rozkázal jsem, „nebyla-li dosavadní oktonia čirým dílem ma vůle, teď tomu již tak nesmí být!“ Smějete se? budiž Vám to přáno! Ale dočkáme se ještě zvláštnějších věcí, než je poslušnost několika mizerných let k rozkazům vůle, až suverénní vůle a vskutku hluboká psychologická introspekce dosednou na trůn v lidské psýše, dosud dobytčí instinktivitou okupovaný. Ovšem neobejdou se počátky všeho velkého bez chybných kroků, směšností a „bláznění“ vždyť neobejdou se bez toho ani pokusy o pěstování asijských rostlin na půdě naší. — A rozhodl jsem se, že vtrhnutí do 5. oktonia slavit budu 1./X., o 3. hod. odp. na posvátném místě, co nejsolenněji, s vlajícími prapory, za víření bubnů a řvaní fanfár. — O 1/2 3. jsem vyšel. Sotva ze vrat vykročím, spatřím hned před sebou hovno jako prase. Již vznášela se nad ním má levá noha..; mohl jsem je scela dobře překročit, ale v náhlé dementaci, Bohem mi neslané, — nevím, jak se to stát mohlo! — šlápl jsem celou nohou do něho… Vir prudens byl by se teď vrátil domů, na chvíli usedl, obul jiné, neinfluované: nepředpojale boty, a dával dobrý pozor, aby podruhé do hovna toho nešlápl. Já však, tohoto ominis, jejž Bůh sám položil na cesty mé, ve zpyšnělosti své nedbaje, šel jsem dále, jako by se docela nic nebylo stalo! — Octl jsem se v polích. Čarovný den! Ni obláčku na nejčistším azuru, ni větérku v teplém, hnilobně sladce vonném vzduchu, velebné ticho na zemi i na nebi, na všem ona slavně, sladce melancholická, nevyslovitelná nálada jasného středního odpoledne říjnového, kdy mysticky mocně vane zase vzduchem dech Boha, nízko k zemi neviditelně se snesšího v tyto svaté magické hodiny…
Ale končím, abyste to už konečně četl. Jelikož mne to amusovalo, napíšu Vám snad dokončení, dost ještě dlouhé, budete-li si přát. Tento dopis smíte uveřejnit za 10 zl. honoráře. I nejhloupější dřevák neupře mu jistou interesantnost a „cenu patologičnosti“. Sto škrtů dovolím, — Vy, rozšafný rádče, jenž máte mne pořád k tomu, abych vydělával na živobytí docela upřímným psaním. „Póza, schválnost…“ Hu, messieurs, pak by byly pózou a schvalností fantasie, kterým se oddáváte při onanování…, hordo otroků! co jde nad vrozenou vám krotkost a způsobnosí, nemůže být ovšem nic jiného než schválnost a póza… Odpusťte, že jsem se opozdil, byl jsem příliš zaměstnán a v chaotickém stavu. Korr. lístek jsem dostal; díky!… Co jste říkal „křížové cestě a kaluži“ p. Van.? Doufám, že jste se zasmál a nezlobil. Peníze přišly. Pozdravuju p. Bittermanna! A Vám zdar při práci a poté klid a volnost přeje