666

Hardingová zde dále říká, že se na tento fenomén můžeme dívat z více úhlů pohledu. V prvním případě se jedná o pohled v rámci Osirise, Adonise, Dionýsa, Krista atd. (kteří mimochodem vykazují velké množství společných znaků), kdy se stává smrt jen dílčím zážitkem předcházejícím vzkříšení. V případě druhém se jedná o smrt boha spolu se smrtí samotného pojmu boha jako takového. Zároveň ale dodává, že „subjektivní hodnota, kterou pojem boha měl, zničena nebyla.“7 Je tedy otázkou, jak vůbec chápeme pojem „smrt“? Mluvíme tedy o smrti, navíc o smrti boha, jako o něčem, co je devalvované povědomím o možném vzkříšení? Tím, že se lidstvo seznámilo s pojetím božstev, která umírají a jsou opět vzkříšeny, ztratil pojem smrti, a to dokonce smrti boha, na svojí vážnosti a hodnotě. Vždyť smrt je pro fyzického člověka poslední záležitostí – fyzický život člověka je pevně ohraničen vržením do světa – narozením a posléze jeho světa opuštěním – smrtí. Vezmeme-li v úvahu možnou schopnost lidí tvořit si svá božstva a přisuzovat jim antropomorfní vlastnosti a znaky, musíme počítat s tím, že pojem „smrt“ bude pro boha stejně zásadní jako pro člověka. Tedy smrt – a pak už nic. Konec. Proto je důležité rozlišovat, budeme-li se bavit o mizení Boha, skrývání jeho tváře anebo o jeho smrti. V pojmu „mizení boha“ můžeme nalézt možná trochu depresivní, těžké období – „poraď si sám, člověče“, ale není nic ztraceno. Bůh je jen skrytý, ale je. Jen nemáme teď schopnost ho zahlédnout, nicméně víme, že je a že se navrátí. V pojmu „smrt“, bychom tuto naději vidět neměli. Toto slovo by mělo značit to poslední, co je možné. Dále se Hardingová zmiňuje o tom, co musí nastat, začne-li tento pojem Boha vnímat ve spojitosti s jeho smrtí. Morálka začíná být nepotřebná – „jezme, pijme, zítra tu nebudeme“, teď již na ničem nezáleží, neexistují hodnoty, omezení. Anarchie. Chaos. Navíc vše, co je s tímto spojeno, tedy s neomezeným požitkářstvím, časem omrzí v jeho fádnosti a nudě, jelikož „uspokojíme-li chuť, neuspokojíme tím ještě člověka“ 8 . Vše se časem omrzí. Člověk je jen „červíček“, který, když nemá omezení či limity, ztrácí postupně chuť žít. Je mu třeba omezení, aby ho věci těšily. Je třeba vědět, že člověk může přijít o práci, o vztah, o moc, o peníze…to je motor, který ho sune dopředu a těší ho v jeho žití. Až nebude existovat možnost přijít o věci, zbude jen skepse, nuda a bytí pro nic. A v této době dekadence a mělkosti se v člověku probouzí znova stará řeč symbolů, které jsou třeba již dávno „mrtvé“, ale které byly nositeli smyslu pro dřívější generace a kultury, a začínají se objevovat ve snech. „A jak jdeme hlouběji a hlouběji do nevědomí, jsou tyto symboly stále starobylejší, až se nakonec můžeme setkat s tím, co van der Post nazývá „první člověk v nás“ – pro něho byl život vzrušujícím dobrodružstvím a zcela smysluplným.“9 To je okamžik, kdy je lidem přinášen, třeba jak říkal Kristus, „nový život“.