Muslimské teology obzvláště zneklidňovalo tvrzení, že nekonečný Bůh může přebývat v konečném a stvořeném lidském těle. Ježíš je ctěn jako velký prorok a je mu přiznáván mimořádně významný status duchovního vzoru. Vtělení Božího slova se však z hlediska jejich přísně chápaného monoteismu ukázalo být od základu problematickým. Stvořitel se nesjednocuje se svým stvořením v těle. Ten, kdo ctí Boha, kdo je stvořený k Božímu obrazu a coby zrcadlo schopné odrážet Boží jména a atributy, se nikdy nemůže se proměnit v boží bytost. Nepřekvapí, že muslimští učenci (jako Ghazzálí nebo Túfí) mohou vtělení vykládat nanejvýš jako metaforu duchovního spojení mezi stvořitelem a stvořením, neboť Boží jména utvářejí bytí světa. Ale i v takovém případě se jedná o všeobecný princip, nikoli o výlučnou kvalitu, která by byla vlastní jedině Ježíši. Ke zjevení Božího slova nedošlo v dějinách pouze jednou. Bezmezná Boží láska a milosrdenství vyžadují, aby toto zvláštní pouto bylo neomezené a všeobjímající (Demiri, „Angelic Jesus“, s. 23). To bude v islámské mystické tradici dále rozpracováno v rámci koncepce svatosti nebo důvěrného přátelství s Bohem.
Celá debata | RSS tejto debaty