Zuckův mystický, magický metaversum bude peklem pro každého na Zemi

KAREN HUNT aka KH MEZEK, 9. listopadu 2023

READ IN APP

Lex říká: „Takže bys teoreticky mohl mluvit se zesnulými blízkými, že?“ A Zuck na to: „Jo, tomu se říká hra na boha – za jejíž vývoj můžeme mít problémy.“

Byla to jen další obyčejná noc na Cestě lemované třpytivými hvězdami… nebo snad ne?

Život pro mě nikdy nebyl obyčejný. Vždycky to bylo dobrodružství. Za ta léta jsem napsala spoustu příběhů a namalovala spoustu obrazů, inspirovaných těmito dobrodružstvími a poháněných fantazií.

Je poněkud trochu smutné, že v dnešní době nemám na své umění čas. Zabrala jsem se do psaní, které ovládlo můj život, a to z dobrého důvodu. Ke svému umění se vrátím, až bude ten správný čas.

Od té doby, co jsem jako malá holka objevila tužky a prázdné listy papíru, kreslím. Moje starší sestra Janna byla vypravěčka příběhů.

To je Janna vlevo, já držím kytaru

Jednou, to mi bylo asi devět let a jí asi jedenáct, jsme byly v Yosemitech na chatě, což jsme dělaly mnoho let, když mi řekla, že zná Hardy Boys. Obě jsme byly vášnivé čtenářky a v té době jsme četly Záhady Hardyho chlapců. Ona měla samozřejmě ráda Franka Hardyho, protože byl starší, a mně opravdu nezbývalo než mít rád Joea, což mi vyhovovalo.

Když mi řekla, že je vlastně zná, prosila jsem ji prakticky na kolenou, aby mě s nimi seznámila, prosím, prosím, prosím, prosím! Prosila jsem a prosila, marně. Vždycky měla nějakou výmluvu – stejně jako o pár let později, když jsme bydleli na zámku ve Švýcarsku a ona mi řekla, že zná Robina Hooda, a já se zase nechala zlákat.

Návštěva zámku d’Echandens, kde jsem žila jako dítě

Ach, Janna s velkou lítostí řekla, že Frank a Joe byli v Yosemitech jen pár dní, pracovali na jednom případu. Nemohl je rušit jen tak někdo. Ale já jsem nebyla jen tak někdo, zvolala jsem. No jo, ale byli tak slavní, že nechtěli, aby se o nich vědělo. Ale mé sestře samozřejmě věřili, takže se s ní setkali jen jednou, v lese u naší chaty. Když jsem se zeptala, jestli Joe o mně něco říkal, řekla, že ano, že by se se mnou moc rád setkal, jenže museli odjet. Možná bych se s ním mohla setkat jindy. Byla jsem zničená a zároveň nadšená. Joe se se mnou chtěl setkat. Páni. Stane se to, prostě jsem věděla, že se to…

Samozřejmě jsem se s Joem nikdy nesetkala, stejně jako jsem nikdy nepotkala Robina Hooda, ale na tom vlastně nezáleželo. Měla jsem své sny a ty mě činily šťastnou. Milovala jsem všechny příběhy, které mi Janna vyprávěla. Dychtivě jsem s nimi souhlasila. V hloubi duše jsem věděla, že nic z toho není pravda, ale vlastně svým způsobem byla, protože jsem si to dokázala představit.

Byly to skvělé dny. Každý den jsme trávili hodiny venku a hráli si na příběhy, které jsme si vymysleli. A pak jsem si v klidných chvílích ve svém pokoji kolem sebe shromáždila výtvarné potřeby, lehla si na zem a kreslila a kreslila. Dostala jsem knihy o anatomii a cvičila se v kreslení rukou a nohou, dostala jsem knihy o koních, protože to byla moje nejoblíbenější zvířata (která malá holka nemá ráda koně), a kreslila jsem je. Četla jsem všechny pohádky, které jsem našla, a kreslila obrázky inspirované příběhy. Nebyla tu žádná televize, rozhodně žádný asistent s umělou inteligencí, žádné rozptylování ze strany Obrovského stroje. Byla to jen moje představivost a cokoli, co jsem se s ní rozhodla dělat.

Nepřemýšlel jsem o tom, co chci, ani o tom, co bezpodmínečně musím mít. Nebyla jsem posedlá tím, jak vypadám nebo co si o mně myslí ostatní. Nekreslila jsem proto, abych to mohla dát na sociální sítě a sledovat, kolik lajků dostanu od cizích lidí, ke kterým nemám žádný vztah, ale jejichž názory jsou pro mě důležitější než názory mé vlastní rodiny. Kreslila jsem, protože mě to bavilo. Nic mě neodvádělo od čistoty plnění vlastních snů, přesně takových, jaké jsem si vytvořila já, nikdo jiný.

Láme mi srdce, že děti, které dnes vyrůstají, nikdy nepoznají, co to znamená mít svobodnou mysl, zcela nezatíženou hlasy, které jsou stále přítomny, šeptají, křičí, vyhrožují, neustále se vtírají do jejich vědomí, hlasy, které jim říkají, co si mají koupit, jak se mají chovat, nabádají je, aby se falšovaly, buzerují je, že nejsou skutečné a úplné, že jim něco chybí, vždycky jim něco chybí, ale že mohou být, čím chtějí, když si jen koupí tuhle věc nebo přidají tuhle aplikaci nebo si vezmou tuhle pilulku nebo se dokonce říznou do kůže. Ty hlasy nikdy nepřestanou a vytvářejí bezednou jámu posedlosti sebou samým, sebeobdivu a sebelítosti, posedlosti, která nemůže být nikdy uspokojena; je to dokonalá závislost, protože je tu vždycky, vždycky a musí být pořád živena čímkoli a lecčím, navždycky.

„Tak trochu si myslím, že sociální média jsou psychologický experiment, který nás vytáčí.“ – Sam Harris v rozhovoru s Ericem Weinsteinem v pořadu Triggernometry

Ano, vyšinutí je všude kolem nás. V každém z nás, pokud se na sociálních sítích vůbec angažujeme. Pokud je to takhle špatné teď, představte si, jak to bude vypadat u další generace a pak u té další.

Na společnost Meta podalo 33 států žalobu kvůli „podstatnému nebezpečí“ pro děti na Instagramu a Facebooku.

Žaloba tvrdí, že společnost Meta „hluboce změnila psychologickou a sociální realitu generace mladých Američanů“, mimo jiné tím, že vytvořila technologie, které „lákají, zapojují a nakonec lapí mládež a dospívající“ ve snaze generovat zisk.

O zákeřném prolínání reality s fantazií, jehož cílem je, aby mezi nimi již nebyl žádný rozdíl, se příliš nemluví; jde o to, aby byly do tohoto falešného světa zachyceny zejména děti a uvězněny v něm. Tyto děti se pak stanou dospělými a budou mít děti, možná pěstované v luscích a hlídané stroji. Kdo ví. My všichni, kteří jsme žili před nástupem strojů, už budeme dávno pryč. Nejenže si budoucí děti nebudou pamatovat, jaké to bylo mít svobodnou mysl, ale ani nebudou vědět, že taková možnost vůbec existuje. Možná, že do té doby budou všechny příběhy spojené s takovými svobodami vymazány. Samotná představa reality bez přispění Obrovského stroje v jejich hlavách pro ně bude něčím, co nedokážou ani pochopit. Hloupá konspirační teorie.

V nedávném rozhovoru s Lexem Fridmanem mluvil Mark Zuckerberg, neboli Zuck, jak se o něm mluví, o této budoucnosti s dětským nadšením, kterého jsem si všimla i u jiných jemu podobných, například u zakladatele Etherea Vitalika Buterina. Jsou z nich už dospělí lidé, ale stále působí dětinsky, jako by ve skutečnosti nikdy neopustili sklepy, kde jako teenageři hráli videohry, a chtějí, abychom my všichni sestoupili po těch schodech s nimi a zůstali v temnotě, zatímco oni promění své dětské fantazie v naši realitu a využijí nás jako pěšáky ve svých hrách.

Stejně jako to dělal Sigmund Freud, když své vlastní psychické problémy přenášel na všechny ostatní a trval na tom, že pokud měl problém se svou matkou nebo se ženami obecně, musí mít stejný problém všichni muži a všechny ženy musí souhlasit s jeho zvrácenou diagnózou, protože to odpovídá jeho znepokojivým fantaziím.

Nevím, proč někdo těmto psychotickým jedincům věří a dovolí jim, aby se mu vloudili do mysli, místo aby se ovládali, ale z nějakého důvodu to mnoho lidí dělá.

Zuck chce, abychom všichni věděli, že skutečný svět není… No, prostě není.

Nazývat tento svět „skutečným“ znamená, že Metaverze je falešná, a to je nepřijatelné. Slibuje, že nás povede do nové éry, kde budou oba světy přijímány stejně, takže se stanou nerozlišitelnými.

Představivost má být místem, kam se dá jít a které poskytuje úlevu od reality. Obyčejní lidé mají nad tímto únikem kontrolu, mohou tam odejít a zase se vrátit, kdykoli se jim zachce. Můžete si přečíst knihu nebo se podívat na film, na několik hodin zapomenout na svůj každodenní život a pak se do něj vrátit. Ale Zuck chce z těchto dvou světů udělat jeden. Nebo vlastně chce úplně odstranit vaši představivost a vaši kontrolu nad ní. Bude to jen Obrovský stroj, který bude krmen jeho myšlenkami – bude číst vaši mysl a pak vám tyto myšlenky bude vracet, dokud už nebudete mít vůbec žádnou samostatnou myšlenku.

Je to konečný Ouroboros, had požírající donekonečna sám sebe.

Ouroboros na kresbě z roku 1478

Z této noční můry nebude nikdy úniku. Nikdy nenastane žádná úleva. Nejsem psychiatr, ale instinktivně vím, že tohle je jistě cesta k šílenství. Jednou uvězněná mysl se v tomto světě zcela zlomí.

Nechci takovou budoucnost pro své děti a vnoučata.

Mám tolik příběhů, které jsem za ta léta napsala a ilustrovala a z nichž některé nebyly nikdy publikovány. Doufám v den, kdy budou objeveny a lidé se v těch kouzelných světech ztratí, když budou obracet stránky a zapomenou na realitu kolem sebe. Budou však děti budoucnosti takovou možnost vůbec uznávat?

Jeden příběh se jmenuje Orgle Hrozný. Napsala jsem ho v osmdesátých letech minulého století, kdy jsem žila v temném Londýně. Bylo to pro mě nesmírně tvůrčí období. Je to dichotomie umělce. Zdá se, že bolest a utrpení v nás probouzejí to nejlepší. Můj tehdejší manžel (zpěvák) mě neustále znevažoval a říkal mi, že jsem hrozná umělkyně. Nikdy ze mě nebude dobrá umělkyně. Byla jsem trapná.

Zachránila mě moje představivost. Prostě jsem dál psala a kreslila, nic jiného mi nezbývalo. Kdybych přestala, mohla jsem rovnou přestat dýchat.

Když můj nejstarší syn vzal jako malé dítě tužku, stejně jako já, začal kreslit a nemohl přestat, měla jsem smíšené pocity. Ale ne, on je umělec, pomyslela jsem si. Nebude to mít v životě lehké. Ale ach, dá mu to takový elán, takovou vášeň, takový cíl.

Orgle Hrozný je o dívce jménem Cordelie, která potřebuje brýle a není z toho nadšená. Ano, chce vidět svět jasněji, ale vidět jasněji také znamená, že se jí budou kruté děti posmívat, a to ona nechce. I když by si Cordelie přála, aby tomu bylo jinak, nezbývá jí nic jiného než jít k optometristovi, velmi podivnému starému muži, který jí brýle nevybere na základě oční prohlídky, ale tak, že jí položí několik otázek a pak si z mnoha regálů vezme knihu a přiřadí k ní brýle.

Cordelie si knihu i brýle odnese domů. Jak jí optometrista nařídil, sedne si večer ke stolu, nasadí si brýle, otevře knihu a začne číst…

Kniha je o drakovi Orgle a rytíři Percivalovi a o velmi otravném králi a královně. Při čtení je Cordelie nadšená z toho, jak jsou slova jasná, dokonce tak jasná, že než si to uvědomí, ocitne se uvnitř příběhu a ocitne se před drakem…

Setkává se se zbabělým rytířem…

…a postaví se králi a královně spolu se zkorumpovanými a chamtivými dvořany, kteří se brání jakékoli změně ve svém království bez ohledu na to, o kolik šťastnější díky ní všichni budou, protože to by znamenalo, že přijdou o svou moc.

Všichni v království, především obyčejní lidé a drak, žijí ve lži tak dlouho, že jsou jakoby očarovaní. Ve skutečnosti jsou pod vlivem kouzla zlého čaroděje. Cordelie ví, že musí kouzlo zlomit, ale jak to udělat?

Vskutku, jak? Takové příběhy už jsou pasé. Upřímně, co může být staromódnějšího než drak, rytíř a král s královnou. Dnešní mládež se od čtení knih dostala k nošení takovýchto zařízení, aby mohla hrát hry.

Pokud bude Zuckovi přáno, bude mládež zítřka nosit tyto Ray Bany nebo něco podobného. Celý den, každou minutu. Brýle, které spojují realitu s fantazií.

Zuck chce, aby tyto brýle nahradily vaše chytré telefony. Představte si, že jednoho dne vám bude tato technologie implantována do očí spolu s mikročipem Elona Muska v mozku. A v hlavě budete mít svého osobního asistenta s umělou inteligencí. Vy možná spíte, ale on nikdy nespí. Kdo pak budete vy?

Mustafa Suleyman, spoluzakladatel DeepMind, divize umělé inteligence Google, nyní generální ředitel Inflection AI, technologického startupu, který stojí za chatbotem s umělou inteligencí zvaným Pi, řekl, že každý bude mít přístup k umělé inteligenci, která „vás zná“, je „super chytrá“ a „rozumí vaší osobní historii“.

Ano, „pomůže vám stanovit priority vašeho času, pomůže vám vymýšlet, být mnohem kreativnější. Bude to výzkumný asistent, ale také kouč a společník.“

Suleyman uvádí příklad, jak vám bude váš společník s umělou inteligencí „pomáhat“: „Pokud si začnete stěžovat na to, že vám přistěhovalci ve vaší komunitě berou práci, Pi vás nebude okřikovat a vztyčovat na vás prst. Pi se vás bude ptát a bude vám oporou a bude se snažit pochopit, odkud to pochází, a jemně vás povzbudí k empatii. Víte, hodnoty, o kterých přemýšlím už 20 let.“

A pokud nesouhlasíte s radou, kterou vám kouč /společník dává? Bude to také váš soudce a věznitel. Bude vám stanovovat diagnózu, podávat na vás trestní oznámení a trvat na tom, abyste se podrobili rehabilitaci?

Zahodit chytrý telefon za něco, co nikdy nesundáte z ruky, jako jsou Zuckovy brýle nebo Muskův mikročip nebo chytrá kůže, jako je ta vyvinutá na Stanfordově univerzitě, která umožňuje lidem psát na neviditelných klávesnicích, identifikovat předměty pouhým dotykem nebo umožňuje uživatelům komunikovat pomocí gest rukou s aplikacemi v pohlcujícím prostředí – to je budoucnost, na kterou se naše děti mohou těšit.

Chytré telefony byly kdysi tak pohodlné, ale nyní už nejsou dostatečně pohodlné. „Myslím, že to, že tu věc v podstatě vytáhneme z kapsy a na chvíli v ní máme tak trochu zabořenou hlavu, není způsob, jakým chceme všichni komunikovat,“ říká Zuck.

V noční můře budoucnosti, kdy umělá inteligence zná a ovládá všechno, se telefony nehodlají prosadit. Koneckonců, stále je lze vypnout a odložit. Pokrok znamená splynutí se strojem a chytré brýle (nebo něco podobného) jsou dalším krokem.

Proč Facebook využívá Ray-Ban, aby si dělal nárok na naše tváře.

Aby Facebook vybudoval metaverzi, potřebuje, abychom si na chytré brýle zvykli.

Ray-Ban Stories jsou krokem k dlouhodobé vizi Marka Zuckerberga pro Facebook, kterou je realizace a účast na „metaverzu“. Venture kapitalista Matthew Ball popisuje metaverzi jako prostor „bezprecedentní interoperabilitu“ s bezproblémovou, integrovanou ekonomikou. Zuckerberg jej vysvětlil jako sdílený prostor, který sjednocuje mnoho společností a zprostředkovaných zážitků, včetně reálného, virtuálního a rozšířeného světa.

Zuckerberg označuje Ray-Ban Stories za „jeden z milníků na cestě“ k pohlcujícím brýlím pro rozšířenou realitu (AR). V roce 2020 Facebook oznámil projekt Aria, který využívá brýle s podporou AR k mapování terénu veřejných a některých soukromých prostor. Toto mapovací úsilí má za cíl vytvořit geolokační informace a duševní vlastnictví, které budou sloužit jako zdroj dat pro budoucí uživatele brýlí s rozšířenou realitou – a pravděpodobně posunout příspěvek Facebooku k metaverzu.

U Ray-Ban Stories nemůžeme vždy vědět, kdo, kdy a kde záznam pořizuje, ani co se stane se shromážděnými daty. Lidé používající Ray-Ban Stories mohou být také vystaveni dalšímu sledování.

Tyto brýle jsou prvním krokem Facebooku k vytvoření kompletního hardwarového ekosystému pro nadcházející pokusy společnosti o vytvoření metaverza. Díky Ray-Ban Stories získala nové možnosti sběru dat o chování, poloze a obsahu lidí.

Pokud Facebook do těchto brýlí v budoucnu přidá rozpoznávání obličeje, o čemž společnost údajně uvažuje, lidé budou muset najít nová protiopatření. To nás připraví o klid.

Pro ilustraci toho, jak úžasná je Zuckova vize, poskytl v podcastu Lex Fridman svůj „První rozhovor v metaversu“. Podívejte se alespoň na jeho část. Bude vás to děsit. Pochopte, že jsou v Metaverzu. Nejsou skuteční, a přesto vypadají a chovají se téměř reálněji než jejich skutečná já.

Zuck: Směřujeme ke světu, kde, víte, budeme mít něco, co bude vypadat jako normální brýle, ve kterých uvidíte fyzický svět, ale uvidíte i hologramy. A v tomto světě si myslím, že budou, ne příliš daleko, možná do konce tohoto desetiletí budeme žít ve světě, kde je tak nějak tolik hologramů, když vejdete do místnosti, jako je fyzických objektů. A to opravdu vyvolává zajímavou otázku, víte, spousta lidí má takovou frázi, že nazývají fyzický svět skutečným světem. A já si tak nějak myslím, že fyzický svět je stále důležitější, ale ve skutečnosti si myslím, že skutečný svět je kombinací fyzického a digitálního světa, které se spojují. Ale až do této technologie byly tak trochu oddělené, že? Jako byste měli přístup k digitálnímu světu prostřednictvím obrazovky a možná to byla malá obrazovka, kterou nosíte s sebou, nebo větší obrazovka, když si sednete ke stolu. Ale jsou tak nějak zásadně rozdělené a oddělené. A myslím, že součástí toho, co tato technologie udělá, je, že tyto dvě věci spojí v jeden ucelený zážitek toho, co je moderní reálný svět, který musí být fyzický, protože jsme fyzické bytosti, takže fyzický svět bude vždycky super důležitý. Ale stále více si myslím, že spousta věcí, o kterých tak nějak přemýšlíme, může být digitálními hologramy. Jakákoli obrazovka, kterou máte, může být hologramem. Jakékoli médium, jakákoli kniha, umění, může být stejně účinné jako hologram.

Zuck uvádí příklad něčeho, co je „opravdu mocné“, například možnost lusknout prsty a objeví se pingpongový stůl a pak lusknout prsty a je pryč.

Je to ten nejupřímnější příklad, který může Zuck uvést? Je to to, co dělal jako teenager na počítači pozdě v noci? To si nemyslím. Ze všech věcí, které by šestnáctiletý kluk, nebo třeba padesátiletý muž, nechal objevit, kdyby mohl, by to byl pingpongový stůl?

Nebudu sem dávat žádné odkazy, ale udělala jsem si jednoduché vyhledávání „AI sex bots“ a vyšlo mi tohle: